Praha

6. dubna 2017 v 23:41 | Long |  Vlčí vytí
Měli bychom se naučit si odpouštět..


Ve víru nočních
tramvají
pohled řidiče za námi
- už nás dohání
koleje se lesknou
třpytí se ve tmě
Praho, veď mě
žižkovský vysílač nad námi
- hledaný
z okna ložnice před spaním
maják v oceánu
rozbíjím se o útesy a
k ránu se vracím do postele
koleje se lesknou a
utíkají za mnou tmou
hledáme duši
mou nebo tvou?
do pláče velkoměsta
se hodně vtěstná
jsme zvyklí se těstnat
ruce schované v kapsách
nevidíme se
když se dotýkáme
zavíráme
se uvnitř nás
- mráz
čí je to duše?

Praho, nutíš mě se bát
stínů po cestách
vlastním snům se
smát
za rozbřesku
usínat
vzpomínat
umírat a
tančit s tmou
dívat se jí do tváře
bez tváře

alkohol
v krvi už nepálí
slzy
stékají
omývají duši
ta duše je má..

v Praze máme taky
hvězdy na obloze a
kaštany na cestách a
zmrzlé ruce
a srdce..
všichni máme srdce

tma se rozpouští
v dešti teče
mi po kůži hladí
mě po duši odkrývá
- hvězdy.

Byly tu a já je neviděla hřát
Praho, nutíš mě hledat
co se skrývá v tmách
- hledat srdce na dlaních
- hledat teplé úsměvy
- hledat naději
v kapce na
tramvajové koleji

Praho, našla jsem duši. A odpouštím ti..

Odpouštím si..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.