Léto

17. srpna 2016 v 21:41 | Long |  Střepy
Sedím na balkóně. Nikdo ho u nás doma nevyužívá - "doma" teď myslím na západě. Je totiž na severní straně a nesvítí sem slunce. Teď už zapadlo a já mám krásný rozhled na střechy domů, na třepetající koruny topolů, a když se vykloním směrem na východ, tak také na zářivou lunu, vyloupnuvši se právě na bezmračné obloze. V úplňku. Posouvá se téměř viditelně rychle. Obloha je klidná, na východě nachová a na západě ještě trochu nazlátlá. Člověk by si měl víc všímat oblohy.


Minulý týden padaly perseidy a já si to tentokrát opravdu nechtěla nechat ujít. Bohužel nám nepřálo počasí a jasná obloha byla jen dvě noci. A hvězdy opravdu padaly. A bylo to nádherné.
Právě při pozorování perseidů jsem zjistila, jak lidé odvykli vzhlížet k obloze. Po chviličce si ti, kteří zrovna koukali se mnou, stěžovali na bolavý krk. Vraceli hlavu do "přirozené" polohy zrovna ve chvílích, kdy se na obloze objevila šmouha - a já ji viděla, protože jsem nechala hlavu zakloněnou. Snad celé věky. Nechtěla jsem se vzdát ani jediné padající hvězdy, kterou bych mohla vidět. A stejně jsem jich viděla jen tak málo, abych si z celého srdce přála spatřit další.

Pro mě patří hvězdná obloha k létu stejně jako teplý večerní vzduch, noční rozhovory u ohňů, svítání a východ slunce, spaní pod širým nebem a jiné úžasné příležitosti být přírodě tak nablízku, jak jen to jde. Moc jsem se na tohle léto těšila. Slibovala jsem si, že až bude léto, odpočinu si. Až bude léto, budu konečně dělat to, co miluji - bude na to vhodný čas. A tak jsem s odpočinkem a vlastně vším, co bylo třeba vyřešit, čekala do léta. Léto přišlo a půl z něj ubylo dřív, než jsem se vzpamatovala. Byla jsem čím dál unavenější. Pořád jsem čekala na to, až budu moci dobrat síly. V těchto dnech, na konci léta, přicházím na to, že jsem celou tu dobu čekala na sebe.

Čekala jsem na to, až si dovolím si odpočinout. Čekala jsem na to, až si prosadím vlastní čas a prostor. A že jsem se načekala..

Léto mi vlastně začalo už dávno, v půlce května. Škola skončila a bylo třeba "jen" odkroutit si zkoušky a zápočty. Už v květnu jsem si ale dopřála víkend v Jeseníkách a hned na to víkend v Krkonoších. První týden v červnu jsem strávila na Islandu, kde jsem se cítila jako v zemi, která by pro mě mohla být stvořená. I když mé srdce nebylo zcela otevřené, té divoké krásy bylo tolik, že pronikla až k němu. Na konci června jsme s rodinami strávili týden ve Vysokých Tatrách, kde jsem si uvědomila, že miluji hory. A taky to, že hory se nesmí podceňovat, v čemž jsem se utvrdila na své poslední letní dovolené. Zaplatit za zájezd, na kterém denně ujdete 15 - 20 km s převýšením cca 1 000 m a s batohem kolem 10 kg na zádech, na kterém budete místo sprchy rádi i za umyvadlo a pro který jste museli předem investovat do outdoorového oblečení, by se mnohým mohlo zdát jako šílenství. Pro mě to byly výhodně investované peníze, za které jsem obdržela kvalitní zážitky a načerpala krásu francouzských, italských a švýcarských Alp. Tím skončilo mé letošní putování po světě a začalo putování po Čechách. To "odpočinkové" :) Báječná Keltská noc, na které jsem se poprvé cítila "jako doma", hojivá náruč Jeseníků, noční půvab Andělské Hory a nakonec meandrující řeka a uklidňující hradby v Lokti. A jedno hloupé bum, s kterým skončila svoboda pohybu. Ne však pro mě.

Nejblíže sobě jsem se nakonec cítila na večerních procházkách v okolí domova, na místech, kterými procházím se svými psy už mnoho let a která mi jsou tak všední. Slunce bylo tak teplé a žluté a tráva tak chladivá a sytá, že jsem to skoro nemohla vstřebat. Po všem tom cestování, chození a hledání. Zjistila jsem, že nezáleží na tom, kde jsme my.. záleží na tom, kde jsou naše duše.

Dnes, když jsem si lehla do trávy na louce, jsem spatřila nebe tak modré, že mě skoro mrzelo, že nemůžu ze země pozorovat mraky. Po tom modrém nebi vzápětí přelétlo hejno vlaštovek. Velký a ladný stín krásných opeřených těl, který bych neviděla, kdybych nezvrátila hlavu k nebi.

Jak jsem říkala. Člověk by si měl víc všímat oblohy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bella Bella | 17. srpna 2016 v 23:35 | Reagovat

Zrovna jsem dokoukala Norské dřevo a jsem tak zvláštně smutná a nevím z čeho. Možná je to jen úplňkem, mám pocit, že je silnější, než normálně. A je v něm něco nostalgického. Nebo je to prostě návrat domů. Tvůj článek byl jako návrat domů - Tvůj styl psaní, Tvoje prožívání - chybělo mi. A dojímalo mě, co píšeš, protože to znám - návrat domů. Existuje lepší pocit? Člověk nikdy není sám, když se dívá na hvězdy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.