Září 2012

Vrány

29. září 2012 v 19:26 | Long |  Poezie
Psáno cestě domů - z Keltské noci.. Vlk prostě musel, musel aspoň krátce zavýt, i po tom dlouhém tichu - tak moc to bylo silné a inspirativní, přestože jsme všechny byly znaveny realitou..

Praha

29. září 2012 v 19:02 | Long |  Střepy
Týdenní stáž s FF UK. Cenná, možná trochu děsivá zkušenost. Asi ještě nejsem připravená. Strach je paralyzující. A stejně to bylo svým způsobem kouzelné..
Nevím, jak moc ztracená bych byla, kdybych - kdykoliv to šlo - neměla vedle sebe Sense..

Nebezpečné myšlenky

26. září 2012 v 20:27 | Long |  Vlčí vytí
Vlci žijí ve smečce. Sami trpí.
Ale vlci žijící ve smečce s člověkem trpí taky. Lidská smečka mu nerozumí. Může ho milovat. Může s ním chtít být. Ale nemůže pochopit krvavý lesk jeho očí.
Vlci nežijí šťastný život. Jejich život je prokletý, nádherně prokletý.
Chybí mi.
"Buď štěstí nebo my" - díky, díky za havrany..
Jako lidé můžeme žít spokojeně. Netrápit se. Ale budeme prázdní. Hladovějící. Vnitřně neklidní. A vyhaslí..

Jak bys mohl být součástí mé smečky. Ze dvojice vlk a člověk se vždy obětuje vlk, i když se člověk snaží co může.
A až si vlk uvědomí, že tohle normované štěstí, ten hřejivý cit a jakýsi klid už není to co chce, začne to všechno vnímat jako mříže klece.
Chce pláč a tmu a bouři a chlad a..
Chce VOLNOST.
Chce utéct.
S lidským srdcem v zubech a slzách v očích se neodváží ohlédnout po tom, kdo zůstal.

Možná by mu to nikdy neodpustil. Možná si to neodpustí ani on sám.
Naučil se milovat a zjistil, že tím přichází o svou svobodu, jež je sice jen iluzí, ale příliš silnou, příliš opojnou.
Chce do lesů, do hor, chce bojovat o Ráj, rvát se s životem.
UTÉCT.
Za svými..

Ale čekají na něj vůbec ještě? Žlutoocí, které nechal za sebou ve stínech temného lesa bývalého života?

(Srdce vlka pořád bije, takže i oni tu někde musí být.. Možná je načase začenichat ve větru a vydat se po stopách..)

(Prisoner of love)

26. září 2012 v 19:45 | Long |  Z hloubi duše
Možná je to sen. Možná přítomnost. A možná i budoucnost.. Kéž bych byla dostatečně volná..

Zůstala jsem vzhůru až do rozbřesku. Našel mě v tureckém sedu na podlaze v chodbě, poblíž okna na západ - i když slunce přichází odjinud. Kouřem načichlé vlasy mi padaly do unavených očí zírajících do tmy. Pálilo mě v krku po poslední soucitné cigaretě. Občas jsem si všimla svého odrazu ve skle velkého okna, dělící mě od chladu vyhasínající noci. Měla jsem od slz rozmazané oči a slané cestičky se třpytily na bílých tvářích. V hlavě mi monotónně, skoro hádavě hučelo. Zábly mě bosé nohy, občas se promrzle zachvěly v palčivé křeči.
Přišel brzy ráno. Asi se probudil a zjistil, že je sám.
Jen jsem tak seděla na zemi a odevzdaně zírala do šera. Sklonil se a objal mě kolem ramen. Trošku to zahřálo. Ale neproniklo to až do ledového nitra. Zavřela jsem oči a potlačila vzlyky. Snaha o soucit mě vždycky dokázala spolehlivě rozlítostnit. Sebrala jsem odvahu, několikrát mrkla pro vysušení očí a podívala se na něj smutně povzbudivým úsměvem.
Věřil mi ho.
Nebo možná jen chtěl. Nechala jsem se odvést, zalezla si pod deku a schoulila se. Jeho jsem zaslechla kousek vpravo. Zůstal tam a poslouchal. Nevyptával se.
Věděla jsem, že mě nechápe. Že mě nikdy nemůže pochopit. Ale byl tady - pro mě. Aspoň na chvíli..

Není čas

26. září 2012 v 19:30 | Long |  Střepy
Asi už prostě není čas
smát se kapkám deště
není čas upírat zrak k západu
není čas prolévat slzy lítosti
není čas bořit prsty do vosku svíčky
není čas obracet jemné stránky knížky
není čas hledět k noční obloze
není čas naslouchat větru v havraních křídlech
není čas ztrácet se v srdci lesů
a hladit stromy po teplé kůře
není čas běžet za stíny v mlze iluzí
není čas vzpomínat při víně
není čas investovat naději do zítřků
- existuje jen dnes - ne, ne dnes - jen teď
není čas čmárat modré šmouhy po papíře
a chvět se vzlyky soucitu
není čas ohlížet se zpátky a není čas
doufat, že budoucnost bude naše
není čas řešit otázky o smyslu bytí
není čas pátrat v přerývaném dechu po ozvěně vytí

už není čas snít - jen bezhlavě žít

jak poznáš čas - umřít?

Podzimní

15. září 2012 v 17:57 | Long |  Střepy
DíkyVlku za podzim. Popadané listí, vítr v korunách, šumění deště a šerá obloha mě aspoň uvnitř vracejí k tomu, kdo jsem. Ty dny jsou tak přívětivě tmavé a chladné. Vyhrabat pelech a zalézt si do teplé nory.