Němí přátelé

22. srpna 2011 v 19:03 | Long |  Jednorázovky
Pršelo.
Malý chlapec se schovával v koruně statného jírovce a naslouchal šumu kapek vody a lístků.
Světle hnědé vlasy se chvěly v mírném větru, který ho občas donutil přitulit se k mocnému kmenu a zahřát se o vlídnou kůru.

Občas bylo vidět, jak mu zablesklo v očích, pootočil hlavu a se zájmem našpicoval uši. Pak se pokojně usmál, pohladil strom a vzduch se zatřpytil jeho láskyplným šepotem.
Léto končilo, brzy nastane doba živlů, listy se prodchnou hřejivými barvami a stromy začnou usínat. Musí jich ještě tolik navštívit a rozloučit se.
Netušil, jak přežije zimu.. Bez přátel.
Jako by vytušil jeho myšlenky, jírovec konejšivě zašuměl a chlapci do drobných dlaní sklouzl rudohnědý kaštan.
S vděčností v očích ho stiskl a nechal se zahřát teplem porozumění.
Pomalu si uvědomil, že déšť ustal. Zapátral po krvavých stopách slunce, prosakujících za šedými mračny.
Brzy se začne stmívat.
S lítostí opřel tvář o hnědozelený kmen a zavřel - náhle smutné - oči.
Musím jít, příteli..
Hlavou mu zavířilo, v dětské mysli se ozval pevný, zářivý hlas.
Chlapec sebou trhl, otevřel oči, v nichž nyní plápolal úžas. On promluvil. Odpověděl mu..
Naposledy prsty pohladil hebkou kůru - téměř cítil energii mízy, jež tepala pod ní - nasál do plic jeho vůni. Pak začal smířeně šplhat dolů.
Po cestě domů spatřil po své levici zbožňované uskupení topolů. Ladně tančily ve větru, živí a svobodní.
Slyšel šum jejich pozdravu. Očima jim zamával a neochotně pokračoval dál.
Už byl jen pár kroků před domem, když na něj zavolala stará, prastará vrba. Unaveně se na něj pousmála a její lístky mu zazpívaly konejšivou píseň té, jež viděla minout staletí.
Ucítil příjemné pohlazení pod hrudí, s lehkostí přelezl dřevěný plot a ubíral se k domovním dveřím.
Než vstoupil na kamenné schody, schoulil se mu pod bosými chodidly maličký lístek, který přilétl na křídlech větru jako modrobílé pírko sýkorky.
Vzal do do rukou a poslechl si jeho přátelské poselství. Ohlédl se napravo. Obrovitá bříza, jež se hrdě tyčila k nebesům, mu vstřícně pokynula.
Znovu se usmál, v ruce svíraje darovaný kaštan - existoval v tu chvíli někdo jiný, kdo byl šťastnější, kdo měl víc přátel..?
V chlapci se ozvala studená obava, zda jako dospělý neztratí schopnost mluvit se stromy - a milovat je.
Ne.
- Ztratil ji mnohem dřív..

Jako každý, koho nakonec v předem prohraném boji pohltila realita
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sense Sense | 28. srpna 2011 v 23:12 | Reagovat

Ne.
- Ztratil ji mnohem dřív..

Malí chlapci mezi dospělými.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.