Buď se mnou

30. srpna 2011 v 15:58 | Long |  Inspirace - HP
Písnička od Škworů, která se mi zalíbila hned po prvním poslechu..
Chtěla jsem na ní něco napsat.
Takže songfic.
A s ohledem na "vnitřní zdi" pro mě bylo nepředstavitelné psát o klasickém vztahu..
Takže je to asi jasný..
(Btw, pamatujete, jak jsem psala, že mám v sobě spoustu pocitů na vypsání - ale neumím jim dát formu, vdechnout jim život? Využila jsem je k tomu - černýho psa a vlkodlaka - a jde to tak lehce.. To proto, že když píšu o nich, nemám zábrany - protože je tu naděje, že mě v tom ostatní nepoznají.. A ikdyby poznali, pořád jsem za tváří někoho jiného.
Ale u téhle "povídky" otevřeně přiznám, že je skutečným obrazem jedné vlčí ztráty..)


Když jsi odešel, všechno potemnělo. Náš pokoj, naše duše, i náš život..
- Ne, vzpamatuj se, Moony..
Když jsi odešel, zemřelo my. Potemněl můj pokoj, moje duše - a můj život..
Nevěděl jsem, co budu dělat. V některých chvílích (a nebylo jich málo) jsi byl jediným důvodem, proč jsem si obvázal krvácející zápěstí. Věděl jsem, že až ta chvíle zase přijde, už to neudělám. Nebude tu něžná vzpomínka na naše dřívější my a nebude tu zodpovědnost za tvé rány, za tvůj smutek a za tvůj život..
Odešel jsi.
A postupně si uvědomuji, že ikdyby ses vrátil, už to nic nezmění...

Myslim, že už pro nás hvězdy nevyjdou
Zoufale bloudíme nekonečnou černou tmou

Po tom všem už není naděje, po všech těch slovech, ostrých jako měsíční dýky, po všech těch pohledech, které se zavrtávaly hluboko do nitra a trhaly nás na kousky..
Uspěchali jsme to. Moc jsme si věřili. Byli jsme moc otevření.
Říkali jsme si to, co vědomí toho druhého nemohlo unést.
A pak - už nebylo co říct..
Věděli jsme o sobě všechno a přáli si nevědět.
To jsem ti přece vždycky říkal - že žít v nevědomosti je nádherné..
Poznali jsme se příliš. Znal jsi mě víc, než jsem já sám znal sebe. A naopak..
A to.. se nedá unést..

Sem si jistej naše světlo zhasíná
A moje starý tělo asi nejspíš umírá

Prožili jsme toho tolik. Společně.
Navzájem jsme si léčili jizvy.. A navzájem jsme se zase jizvili..
Asi jsme na tom byli stejně - ale oba víme, že já vždycky byl ten starší z nás.
Ten zodpovědnější, mírnější a moudřejší.
- Věř mi, nebylo to lehké..
Když jsem viděl, že ty jsi pořád plný síly - že se pořád usmíváš jako malý kluk a chováš se jako puberťák..
Nemohl jsem se ubránit myšlence, že tě zdržuju od plnohodnotného života.
Mrzelo mě, že jsem svým melancholickým výrazem vždy všechno zkazil. Přesto jsem se ho nedokázal zbavit.
A věděl jsem - ikdyž jsi to nikdy nepřiznal - že mi to hluboko v sobě zazlíváš..

Nevim, jestli sem žil dlouho nebo chvíli
Ale to už je teď jedno, docházej mi síly

Pamatuješ si, jak jsem ti četl z knih? V jedné bylo, že vlkodlaci jsou nesmrtelní. Jak jsme se tomu tehdy smáli.
DíkyVlku, že tomu tak není. Zešílel bych.
Ale když o tom teď přemýšlím, nebyla to tak docela lež..
Myslím, že v nás kousek nesmrtelnosti je - duševní nesmrtelnosti - přijdu si, že jsem už všechno zažil..
Že už tu nemám co pohledávat. Přijdu si jako starý, prošedivělý vlk, který už by dnes nemohl volně běhat po lesích..

Bože, podlamujou se mi nohy v kolenou
Velký černý mraky stahujou se nade mnou

Pořád mluvím jen o sobě. Je to zvláštní, z nás dvou jsi byl vždy ty ten sobec.
S tím rozdílem, že já mluvím jen tehdy, když vím, že mě neslyšíš..
Nemůžu se ubránit tušení, že se prostě teď máš lépe než já. Že jsi odešel žít.
A já tu konečně začal umírat.
Už ani měsíc si se mnou nepovídá.
O hvězdách ani nemluvě..

Najednou jsem zůstal sám
Nevim, kde tě hledat mám

Mockrát jsem si představoval tuhle situaci. To, co si počnu, když mě opustíš.
Ale moje představy se vždycky vymykají realitě.
Doufal jsem totiž, že se vrátíš.
A kdyby ses nevrátil, doufal jsem, že tě začnu nenávidět..
Jsem vážně starý hlupák. Bez kousíčku přeživší vlčí hrdosti, kterou jsi ve mně svým přístupem celý život likvidoval.
Přes všechnu tu bolest, kterou jsi zanechal - šel bych kamkoli, kdybych věděl, že tě tam potkám..
Ale já nevím, kde jsi. Nevím to..
A.. asi je to tak správně..
Protože vím, že už mě nechceš vidět.

No tak buď se mnou

Vždycky jsem na tobě proklínal jednu dokonale bolavou vlastnost.
Když jsi mi ublížil a já tě odehnal, tak jsi prostě šel..
A já se musel připlazit zpátky sám. Nechtěl jsem, ten tvůj vítězný pohled mi vařil krev...
- ale nevydržel jsem bez tebe.
A hodněkrát jsem se bál, že jsem tě sebou třeba přivedl do deprese, zaplavily mě výčitky..
- Ale když jsem tě pak našel, byl jsi V POHODĚ! Nebo ses tak alespoň tvářil..

Co se děje, proč neslyšim ten tvůj hlas
Je tu zima, je tu velká zima, zahřej nás

Vždy suverénní Black.
Vždy vyrovnaný Lupin.
Ty jsi byl ten horkokrevnější z nás. A já byl studenej vlčí čumák.
Ty jsi hlasitě štěkal a já potichu vrčel.
Ty jsi měl snědou kůži a černé vlasy.
Já měl kůži vždy bledou a vlasy plavé.
Tvůj hlas byl chraplavý a znělý.
Ten můj hladký a tichý.
Byl jsi jako plamen, energický, nezkrotný, vznětlivý, přelétavý.. - a někdy jsi dost pálil..
Ale byly taky okamžiky, kdy jsi.. nádherně hřál.
Svým teplem jsi mě probouzel k životu..
Protože - já byl vždy náchylný k chladu..
A teď.. Je mi zima, Tichošlápku..
Prosím..

Naposledy chtěl bych tvoje slova vnímat
Naposled bych se chtěl do tvejch očí dívat

Stýská se mi po tvém sebevědomém hlase. Já se vždy bál světa. Ale když jsi promluvil ty, dodalo mi to sílu, odvahu..
Protože jsi pokaždé zněl, jako bys byl připravený vrhnout se po hlavě do boje s kýmkoli a čímkoli.
Bez tebe - se bojím.. Světa, života, úplňku - i sám sebe..
Ty jsi mi pomáhal překonávat strach..
A když už zbývalo málo k bezhlavému útěku - pryč od všech, i od tebe - stačilo se kouknout do tvých očí.
Oči černého psa, které mě ujistily, že jsme si oba zažili své, ale že vždycky se to nějak zvládlo
- a pak bylo líp.
I přesto, jak ses kolikrát choval sobecky, lidsky - ty tmavě hnědé oči byly dobromyslné, klidné..
Tvůj pohled dokázal hladit po duši
- a jindy jí tříštit do agónie..

No tak buď se mnou

Vím, že z nás dvou jsem byl vždy já ten odmítavý, ale teď.. Kéž bys tu byl.
Kéž bys mě slyšel. Já toho lituji, Siri.
Opravdu..

Já sem se bál, že nebudeš mě hledat
Že zůstanu tu sám, že zbydou jenom slova

Celý život jsem se toho děsil. Věděl sem, že kdybychom se rozešli, ty na tom budeš líp - protože se dokážeš začlenit do společnosti..
A ikdybys uvnitř trpěl, lidi kolem tebe by tě třeba dokázali rozptýlit.
Ale já byl, jsem a budu samotář. Myslím, že kdybychom zůstali oba sami, tak bych byl houževnatější.
Jsem odmala zvyklý přežít sám.
Ale já vím, že ty jsi sám nezůstal.. Že ty neumíš zůstávat sám. To pomyšlení mě drtí..

No tak buď se mnou

Při posledním úplňku jsem nedokázal dělat nic jiného než výt.. Výt žalem a osamělostí.
Ztráta..
- To je ohromně bolestivá záležitost - pro Vlka..
Ale ty jsi mě neslyšel. Nikdy jsi mě neslyšel. Nechtěl jsem to..
Potloukám se posledními dny svého života - věčný tulák. Bez domova.
Jsou dvě věci, které bych chtěl ještě udělat, než odejdu.
Podívat se ti do očí.
A říct těch pár těžkých slov, které jsi ze mne nikdy nedostal
- za ten mizerný život se mnou ses snad naučil, že vlci nedávají najevo své city..
Myslím, že to je největší chyba, které se dopouštíme...

Já sem se bál, chtěl tvoje jméno volat
A naposled ti říct, že jsem tě měl rád
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bella Bella | 30. srpna 2011 v 21:53 | Reagovat

*pomalu rozdýchává* Raz, dva, dobře..
Uh.. Long, teda, dáváš mi zabrat..
Pobrečela jsem si - vlastně bráchovi - klávesnici.. Fakt..
Chci toho tolik říct..
Zaprvé - poprvé tě v tom vidím - poznávám ty pocity, ze kterých se vypisuješ..
Zadruhé - už vím, čím mě tvoje psaní o nich tak oslovuje - on je to v podstatě pohled té druhé strany - já se většinou vžívám do Siria..
Zatřetí - je to neuvěřitelně, ale neuvěřitelně silné.. (mokrá klávesnice je mi svědkem) Mám nutkání psát Remymu uklidňující věty.. Například, že Tichošlápek se jako suverén jen tváří, ale ono je to ve skutečnosti jen takový ukňučený štěně, co hledá trochu lásky.. Bez Moonyho by byl úplně ztracenej.. Jak neřízená střela, utopenej v alkoholu a tak.. Moony je právě ta brzda a vždycky se příjde podívat, jestli tam ještě je, než se po hlavě vrhne do života.. Ehm, promiň, já musela.. Vím, že píšeš o Removo pocitech, takže on tohle o Siriovi vůbec nemusí vědět.. Ale mám utěšovací náladu :D A taky to, že vyl a on ho neslyšel - řekla bych, že ho slyšel - tam nahoře..
No, začtvrté - ta písnička to dělá ještě silnějším zážitkem, ty verše ten celkový pocit fakt hrozně umocňují.. Hlavně to opakující se "No tak buď se mnou" - to je tak neuvěřitelně zoufalé.. A nemusím komentovat, že ty poslední dva verše, to opět brutálně zakončili..
Zapáté - je to celkově strašně depresivní a zoufalý, ale vážně nádherně podaný, procítěně napsaný..
Uhm, zašesté.. já fakt nechtěla opisovat všechny ty věty! Fakt ne! Ony mě nutily! Já fakt musela :D

"Když jsi odešel, všechno potemnělo. Náš pokoj, naše duše, i náš život.. - Když jsi odešel, zemřelo my. Potemněl můj pokoj, moje duše - a můj život.."

"V některých chvílích (a nebylo jich málo) jsi byl jediným důvodem, proč jsem si obvázal krvácející zápěstí. Věděl jsem, že až ta chvíle zase přijde, už to neudělám. Nebude tu něžná vzpomínka na naše dřívější my a nebude tu zodpovědnost za tvé rány, za tvůj smutek a za tvůj život.."

"Odešel jsi."
- to je tak šíleně definitivní..

"A postupně si uvědomuji, že ikdyby ses vrátil, už to nic nezmění..."
- ...

Uspěchali jsme to. Moc jsme si věřili. Byli jsme moc otevření.
Říkali jsme si to, co vědomí toho druhého nemohlo unést.
A pak - už nebylo co říct..

"Věděli jsme o sobě všechno a přáli si nevědět."
- krása nevědomosti..

"Znal jsi mě víc, než jsem já sám znal sebe."
- jak povědomé.. Trochu mě děsí jejich osud..

"Navzájem jsme si léčili jizvy a navzájem se jizvili.."
- vzájemné zraňování se..

"...já vždycky byl ten starší z nás.
Ten zodpovědnější, mírnější a moudřejší.
- Věř mi, nebylo to lehké..
Když jsem viděl, že ty jsi pořád plný síly - že se pořád usmíváš jako malý kluk a chováš se jako puberťák.."
- tohle třeba poznávám a to máš zrovna ten pohled z druhé strany..

"A věděl jsem - ikdyž jsi to nikdy nepřiznal - že mi to hluboko v sobě zazlíváš.."
- to mě vůči nim nikdy nenapadlo a hrozně mě to oslovilo..

"Pamatuješ si, jak jsem ti četl z knih? V jedné bylo, že vlkodlaci jsou nesmrtelní. Jak jsme se tomu tehdy smáli."
- tohle je nádherně vzpomínkový, bezelstný, krásně to oživilo.. A pak ta jeho poznámka..
"DíkyVlku, že tomu tak není. Zešílel bych."

"...přijdu si, že jsem už všechno zažil..
Že už tu nemám co pohledávat."
- ...

"Pořád mluvím jen o sobě. Je to zvláštní, z nás dvou jsi byl vždy ty ten sobec.
S tím rozdílem, že já mluvím jen tehdy, když vím, že mě neslyšíš.."
- to první je fakt takový krásně Siriusovitý - vidím ho v tom a pak zase Remyho poznámka, která vžene slzy do očí..

"...Že jsi odešel žít.
A já tu konečně začal umírat."
- kontrasty..

"Už ani měsíc si se mnou nepovídá.
O hvězdách ani nemluvě.."
- ty hvězdy..

"...šel bych kamkoli, kdybych věděl, že tě tam potkám.."
- připomnělo mi to "pro tebe, Tichošlápku, šel bych světa kraj"..

"Když jsi mi ublížil a já tě odehnal, tak jsi prostě šel..
A já se musel připlazit zpátky sám. Nechtěl jsem, ten tvůj vítězný pohled mi vařil krev..."
- u tohodle jsem se i usmála :)

"Vždy suverénní Black.
Vždy vyrovnaný Lupin."
- to zní tak hořce ironicky..

studenej 'vlčí' čummák je taky pěknej..

"Byl jsi jako plamen, energický, nezkrotný, vznětlivý, přelétavý.. - a někdy jsi dost pálil..
Svým teplem jsi mě probouzel k životu..
Protože - já byl vždy náchylný k chladu..
A teď.. Je mi zima, Tichošlápku.."
- uáh..!

"Stýská se mi po tvém sebevědomém hlase. Já se vždy bál světa. Ale když jsi promluvil ty, dodalo mi to sílu, odvahu..
Protože jsi pokaždé zněl, jako bys byl připravený vrhnout se po hlavě do boje s kýmkoli a čímkoli."
- to je nádherný..

"Já toho lituji, Siri."
- to mě rozdrtilo..

"...ty neumíš zůstávat sám."
- tohle mě Vlkvíproč strašně oslovilo..

"Ale ty jsi mě neslyšel. Nikdy jsi mě neslyšel."

"Jsou dvě věci, které bych chtěl ještě udělat, než odejdu.
Podívat se ti do očí.
A říct těch pár těžkých slov, které jsi ze mne nikdy nedostal."
- konec, prostě ten konec...

"...za ten mizerný život se mnou ses snad naučil, že vlci nedávají najevo své city..
Myslím, že to je největší chyba, které se dopouštíme..."
- a pak ještě tohle.. Jo, to jsme celý my..
Je to tak pravdivé, tak nádherně a bolestně pravdivé.. Ach jo.. Touhle povídkou jsi mě opravdu dostala, klaním se..
A promiň, promiň, promiň, za komentování každé věty :D
Asi si to přečtu ještě hodněkrát, uhm..
A nezapomenout dýchat.. Dýchat, jo..

2 Bella Bella | 30. srpna 2011 v 21:54 | Reagovat

Bože, to je skoro tak dlouhý, jak ten článek.. *chcíp* Promíň!

3 Long Long | 31. srpna 2011 v 9:15 | Reagovat

[1]: Děkuju za tak obsáhlý komentář.. :)
Jo, pocity.. Některé jsou obarvené, některé zabarvené a některé neskryté..
Jo, koukám Removýma očima.. Sirius se dostal ke slovu jen místy v tom "Vytí" a v "My nechtěli".. Jinak se moc neozývá - aspoň teď, v tomhle.. období..
Vím, že že ve skutečnosti není tak hrozný, ale potřebovala jsem si na někom vybít tu lítost..
Když jsem poslouchala tu písničku, tak mi prostě nenechala v klidu představivost - tak zoufalost právě.. Nešlo to nechat být..

A teď k těm větám, které tě nutily.. :D

"Odešel jsi."
- to je tak šíleně definitivní..

- Ano.. Má to tak být.. Protože to tak bylo..

"A postupně si uvědomuji, že ikdyby ses vrátil, už to nic nezmění..."

- To je teprv pocitová záležitost..

"...já vždycky byl ten starší z nás.
Ten zodpovědnější, mírnější a moudřejší.
- Věř mi, nebylo to lehké..
Když jsem viděl, že ty jsi pořád plný síly - že se pořád usmíváš jako malý kluk a chováš se jako puberťák.."
- tohle třeba poznávám a to máš zrovna ten pohled z druhé strany..

- Uvěříš, že jsem tušila, že se u toho pozastavíš? :)
To jsme přesně my - dvě "vždy racionální", předurčené k nějakému mírnění situace a dvě "vždy vlčecí", připraveny k dovádění a uvolňování situace..
Vím, že ani jeden - "suchar" a "puberťák" - to nemají lehké.. Je to prostě charakter..
- Vlastně je hodně dobře, když se to v tomhle promítne a jeden z nich zjistí, co cítí ten druhý.. A předejde se "nedorozumněním"..

"A věděl jsem - ikdyž jsi to nikdy nepřiznal - že mi to hluboko v sobě zazlíváš.."
- to mě vůči nim nikdy nenapadlo a hrozně mě to oslovilo..

- To šlo hlavně ze mě (v obou "ztrátových případech" to bylo a je..) takže jsem je tím možná trošku poskvrnila, ale.. Třeba to tak bylo..

"Už ani měsíc si se mnou nepovídá.
O hvězdách ani nemluvě.."
- ty hvězdy..
- Jedna z nich hodně září - Siriusova hvězda..

"Byl jsi jako plamen, energický, nezkrotný, vznětlivý, přelétavý.. - a někdy jsi dost pálil..
Svým teplem jsi mě probouzel k životu..
Protože - já byl vždy náchylný k chladu..
A teď.. Je mi zima, Tichošlápku.."
- uáh..!
- Sebestředně přiznám, že tohle se líbilo i mně.. .)

A konec.. Zakládám si na koncích.
Konec je - pro mě - tak nějak.. základ..
Takže jsem pak už nic nedodávala - ten verš mluvil za vše.

Jsem moc ráda, že se ti to líbilo.
Tohle je vyloženě "vlčí literatura", že by to normální bytosti oslovit nemohlo.. Takže.. Jsem ráda..

I za ten komentář - vážím si toho..

4 Sense Sense | 31. srpna 2011 v 23:19 | Reagovat

Long.. Nevím, jestli je to mojí náladou. Asi trochu a možná vůbec ne. Nikdy mě tohle, o nich nijak zvlášť nechytlo. Ale to jak o tom píšete (ty i Bell).. A teď tohle. Taky se mi oči zalejvaly slzama. Nebudu vybírat věty. Bylo by toho moc. Tolik vět. Tolik.. Nemám slov.. nemám.

5 vivienne vivienne | Web | 1. září 2011 v 13:04 | Reagovat

Děkuji Ti, že jsi to napsala. Já prostě nemám slov..

6 Bella Bella | 1. září 2011 v 15:09 | Reagovat

[3]: Když jsme ten komentář četla poprvé, chtěla jsme něco napsat, ale pak jsem nenapsala, ale nakonec se k tomu dokopávám :D

Je mi to jasný :) Však ono je to nejlepší - nechat to prostě proudit.. A písničky jsou an tohle úžasný..

To jsme přesně my - dvě "vždy racionální", předurčené k nějakému mírnění situace a dvě "vždy vlčecí", připraveny k dovádění a uvolňování situace..
Vím, že ani jeden - "suchar" a "puberťák" - to nemají lehké.. Je to prostě charakter..
- Vlastně je hodně dobře, když se to v tomhle promítne a jeden z nich zjistí, co cítí ten druhý.. A předejde se "nedorozumněním"..

- líp bych to nevyjádřila..

Tvoje konce jsou prostě nejlepší - nejsilnější.. Taková dokonalá tečka..

Jsem ráda, že jsi ráda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.