Listopad 2010

Za štěstí platíme.. A stejně stojí za to!

30. listopadu 2010 v 13:54 | Long |  Střepy
Ňuf.. (chcíp)
Tak jsem zase tady..
Od posledního článku jsem (díky, Sense..) změnila názor a snažím se na Vánoce těšit.
Třeba to bude fajn. Třeba..
Jinak pozítří bude Tacho konečně v kinech - ale je nenapadlo nich jinýho, než to dávat od 21:00! Poslední vlak mi jede ve 23, cca 20 minut je to na nádr a ten film má mít 100 minut + nepočítám to zdržování reklamami..
Takže sama, jak jsem původně plánovala, jet nemohu - holt vytáhnu máti.
Minulý víkend byl spací. Sobota - probuzení v jednu odpoledne, neděle - probuzení v půl dvanáctý odpoledne. A nebyl ani moc záživný.. Narozdíl od včerejška, em.
Jeli jsme se třídou do Národního muzea, společně se 3. (nebo 4.?) třídou naší bývalé třídní z 1. stupně. Ráno jsem si stěžovala, že musím mít něco v krku šprajclýho, že mi tam něco vadí.. Máti řekla, že to bude angína, v tu dobu jsem jí ještě nevěřila.
(Asi jsem v pátek v sněhové euforii neměla jít ze školy jen v tričku a poslechnout všechny ty mravokárce, kteří se mě tázali, zda jsem blázen)

Sníh

27. listopadu 2010 v 19:11 | Long |  Poezie
Padal něžně
bez rozpaků
života vězně
ze svých oblaků
jemně hladil
chladil tváře
smích se rodil
z bělostné záře
a šedé chmury
které zjistil
pádem shůry
z nás očistil..

V dáli vítr vyl
a sníh chumelil
aby naše stopy skryl..

Šedý stín

27. listopadu 2010 v 19:10 | Long |  Poezie
Mezi stromy
tiše stál
šedý stín
se jmenoval
v očích hromy
v duši sám
a lidí se bál..

Párkrát rozechvěle dých´
než něžně skryl ho sníh..

Black

27. listopadu 2010 v 19:09 | Long |  Inspirace - HP
Pršelo.
Doploužil jsem se do pokoje.
Bezvládně jsem klesl na postel a přetáhl si přikrývku přes hlavu. Ne. Žádný pláč.
Dnes už ne.
A tak jsem jen vysíleně ležel a pozoroval staré dřevěné honiny na protější stěně.
Čas mě nenáviděl. Hrál si semnou. Bavil se. Já ho taky nenáviděl.
Věřil jsem, že všechna ta strašná léta byl pro mě ochoten co nejvíce zpomalit.
Dal jsen si ruce pod hlavu a zadíval se na strop.
Právě se z něj obezřetně spouštěl malej pavouček. Křižák.
Taky umíš tak tiše našlapovat, co?
Taky tě nenávidí.. Taky se tě bojí.. (ikdyž by ses měl spíš bát ty jich)
Jsme si dost podobný.
Podíval jsem se na ruku - celé předloktí mi hyzdila hnusná hluboká rána po objetí dýky.
Dýky dávného přítele.
Řeknu vám, že nejhorší otázka, již si sami můžete položit, je stoprocentě:
"Má mě vůbec někdo rád?"
A ta nejhorší odpověď, kterou vám škodolibý Osud moc rád dá, posměšně zní:
"Nikomu bys tu nechyběl.."
Co už. Zvykl jsem si na temnotou rozežranou duši, zvyknu si i na obnovující se samotu.
Občas si ke mně troufne nějaký noční přízrak.
Teď už to vím.
Lidé nemají rádi černou.
Bojí se černých psů a koček, pavouků, havranů..
A já jsem Sirius Black..

Vítání zimy

27. listopadu 2010 v 19:09 Myšlenky
Utíkala k obzoru.
Zastavila se celá zadýchaná s rudými tvářemi.
Psi kolem ní štěkali a ve vlasech měla sníh.
Oči se jí leskly.
Usmála se.
A dál nastavovala tvář něžným měkkým vločkám.

Dračí krev

25. listopadu 2010 v 18:46 | Long |  Jednorázovky
Shartenovi.. Za to, že je takový, jaký je..

Nespoutaný

23. listopadu 2010 v 18:50 | Long |  Jednorázovky
1.slovo na požádání od Is..
Mohlo by to být mnohem lepší, já vím..
Věnované "mým" vlčatům (dobrá, vlčato-vlčicím ^^) Is a Sense, za to, že se o mne dokáží opřít i přesto, že často vrávorám, že mi důvěřují, byť nejsem taková opora, jakou by si zasloužily..
Když pak dopadnu na zem, moc mi to pomáhá znovu vstát..
- Vždycky tu budu pro vás. Především u vás dvou si často uvědomuju, že vás budu navždy chránit, pokud budu moc..

Hrnek

23. listopadu 2010 v 18:50 | Long |  Jednorázovky
1. slovo, které jsem si zadala sama :D Ve stejnou noc, kdy byl napsán Hrad a Ovce - ještě jsem neměla dost :D V podstatě je to taky bez úvodu.. A.. no, prostě takové všelijaké. Jen nápad..
Věnované Sephimu za inspiraci..

Vydrž, Moony!

23. listopadu 2010 v 18:50 | Long |  Inspirace - HP
Jo, dočkali jste se - už i já.
Je to hodně depresivní, ale ikdyž to tak nevypadá, původně to mělo dodat síly, ne srazit k zemi..
Věnované Belle a Jaen za úžasné podzimní prázdniny a vše, co pro mě kdy udělaly, kolikrát mě podepřely.. Děkuju..
Pamatujte si, prosím, že každé utrpení přejde.. Vydržte.. A věřte, že bude líp.

Ovce

22. listopadu 2010 v 18:26 | Long |  Jednorázovky
2. slovo od S, zde byl dán prostor mému.. cynismu? V podstatě to nemá "úvod"..

Hrad

22. listopadu 2010 v 18:05 | Long |  Jednorázovky
1. slovo na požádání od S
(Text kurzívou vám asi bude přípomínat Poea..)
Je tam plno stylistických chyb.. Hodně slov a věta by se dalo asi nahradit lepšími. V podstatě to nemá děj. Asi jsem vyšla ze cviku. Pomohla by mi kritika..

Když končí listopad

22. listopadu 2010 v 17:28 | Long |  Střepy
Ňuf..
Dlouho jsem nezapsala - naposled před víc než měsícem.. Ale což, do deníku taky přispívám jednou za půl roku. Ostatně, střepy z mého života se dají vyčíst i z přidané tvorby. Ehm.
(Přemýšlím, jestli sem dát pásmo z podzimek..)
(EDIT - Ve třídě mi začali přezdívat "metalista" - nechápu proč?! :D Článek byl psán 22. a hned 23. po ránu mi na tváři vykouzlily úsměv první letošní sněhové vločky.. Byly sice strohé a takové obyčejné, ale i tak mě potěšily. Další den, 24. ve středu, jsem se už probudila do zasněženého rána, na zemi už byla bílá pokrývka, vločky byly takové ty chumelivé a prosněžilo celé dopoledne.. Sice už to všechno roztálo, ale i tak.. Zajímalo by mě, kdy mě sněžení přestane dojímat..)
Minulý týden jsem se byla fotit na občanku a dneska si musela přivstat a před školou jít za máti na úřad, podepsat se na tu žádost. jeden z mála podpisů mého skutečného jména, na něm jsem si dala záležet ^^

Výcvik bílé vlčice

21. listopadu 2010 v 16:49 | Long |  Jednorázovky
For Bell :D Mé první drabble, myslím, že to poznáte :D
Slova: ruka, bílá vlčice, vrčet, cvičit, písek (jo, písek! xD)

Pohled zblízka

19. listopadu 2010 v 23:13 | Long |  Jednorázovky
Dívala jsem se.. Do dálky.. Kdysi. Pak jsem jela v autě. A napadlo mě to. Asi je to morbidní..

Viděl jsem to několikrát. Vždy za tmy - přes den to neexistovalo. Bylo to kouzelné. Lákalo to.. Neskutečně.
To něco, co mě nutilo vrtět se před spaním pod peřinou zvědavostí, než jsem konečně usnul.
Co ve mně zapalovalo hořící nedočkavost z přímého setkání.
Ta zvláštní světla. Ta nádherná soustava stříbrných světel v dálce, která jsem tak obdivně pozoroval z louky nad naším městečkem. Svítila na mě tak svůdně a moc hezky se usmívala.. Strašně jsem toužil dostat se blíž a uzřít tu krásu zblízka. Vždyť když mě takhle učarovala z veliké dálky, jaký úžas by ve mně vyvolala z bezprostřední blízkosti?
Ta světelná formace vypadala jako nějaké království. Rozkládala se na míle od mého domova, daleko za těžebním dolem, z kterého se nonstop ozývalo kvílení vlaků s uhlím.
Jednou jsem to už nevydržel. V noci jsem ze sebe odhodil peřinu, potichu se obléknul a vykradl z domu, abych nevzbudil svou rodinu. Chtěl jsem se k tomu konečně dostat, ale nevěděl jsem jak.
Nevěděl jsem kudy. Rozrušen jsem se nechal vést svou touhou po spatření svého ,,grálu."
Proběhl jsem částí svého města, skutálel se ze svahu do dolu a proklopýtal tajemným lomem. Nikdo mě snad nespatřil, ikdyž stroje stále pracovaly, nespaly, byť bylo po půlnoci. Výhrůzně na mě hleděly svými skelnými reflektory. Ale já je neposlechl.
Střídavě jsem šel a střídavě utíkal. Čím dál nervózněji. Nemohl jsem se dočkat!
A když už jsem byl nadosah, daleko za lomem, na rozlehlé nekončící zvláštní pastvině, pocítil jsem něco, na co mě ani nenapadlo pomyslet. Zmocnil se mě strach.
Ale já šel dál..
Tráva, jíž jsem procházel, se z temně zelené zabarvila do krvavě rudé. Již nebyla potřísněná studenou rosou, ale horkou krví. Měsíc zašel za mračna a vzduch byl náhle strašně ledový.
Vstoupil jsem do svého království.
A nebyla tam světla ani stříbřitý palác, ale mrtvá těla, zápach smrti a ze všech těch vyhaslých očí zohavených mrtvol vycházela bělostná záře, jež mě sem přilákala.
A já pochopil, že věci z dálky vypadají úplně jinak, než zblízka..

My

19. listopadu 2010 v 16:11 | Long |  Vlčí vytí
Ležela jsem v posteli.. Po takovém tom hnusném "hádkovém období". Ale klíčila ve mně nějaká naděje. Nevím, co za to mohlo.. Teda, asi vím. Z depkoidní nálady mě většinou dostane touha pomoci z ní někomu jinému.. Tak to asi bylo i tentokrát. Určitě.
Společně s tou nadějí se ve mně začala jaksi odrážet i nějaká.. síla a přání.. em.. pomáhat.
Přírodě, zvířatům, dokonce i lidem.
(důsledkem tohoto přání jsem tento týden kontaktovala několik ekologických hnutí a sdružení kolem opuštěných zvířat poblíž a čekám na výsledky.. co se týče těch lidí, snažila jsem se na všechny usmívat a dodat jim sílu i obyčejným pozdravem, dokonce jsem přemýšlela i o free hugs, ale kromě toho, že nemám nikoho, s kým bych do toho šla, bych řekla, že jsem na to příliš zbabělá, disociální a nevyrovnaná :D)
Byla to ta noc, kdy jsem všem z Vás psala tu optimistickou SMS - teda, měla působit optimisticky, em.. Byl to krásný pocit - cítíla jsem, že to zase bude dobré a brečela štěstím. Jsem prostě sentimentální...


Iluze přátelství

17. listopadu 2010 v 20:50 | Long |  Poezie
Za tento skvostný pojem může Sense, díky jí..

Chodíme kolem sebe
občas se laxně dotkneme
- pro marný důkaz citu?
hlavy rozpačitě sklopené
a lživé úsměvy
snažící se o atmosféru lásky
Když nás míjí lidé
říkají, jak nám závidí
že máme jeden druhého
- prý opravdového přítele
a my přitom potají
slzy doma proléváme
neboť nejsme schopní
přiznat si
- že jsme pro sebe jen cizí..

A naše přátelství je jenom vizí..

Zamknutí 13. komnaty

14. listopadu 2010 v 17:19 | Long |  Vlčí vytí
Dívala jsem se zase po čase na 13. komnatu.. Vzpomínala na těch pár dalších, které jsem viděla kdysi.. Přemýšlela o té své.. A pak přibouchla dveře a zamknula.. Vlkví, na jak dlouho.

Musíš se naučit volně dýchat
Sebevědomě a pevně výt
(beze strachu z lovců)
Bolavá slova přestat slýchat
Věřit v tání ledovců
A nenechat se úmyslně zraňovat..

,,Člověk musí zažít něco zlého, projít něčím těžkým, aby si uvědomil, že chce žít.."

Ano, já budu bojovat..

Žalostné setkání

11. listopadu 2010 v 17:44 | Long |  Poezie
Přemýšlela jsem..

Rozešly se naše cesty
vítr odvál nás od sebe
už se neptám kde jsi
- za lhostejnost nás stihly tresty
a nyní sami se díváme na nebe
ale bez vytí tak prázdné jsou lesy..

Když po letech osud
spřadl naše setkání
hleděli jsme jako cizí
a chtěli rychle odsud
na povrch se dralo lkání
to je tak, když pouto zmizí..

Mezi námi deště mrak
Vzpomeň, jak společně jsme slzy ronili!
A za slabost se nemuseli stydět
Teď stojíme proti sobě
a rozpačitě klopíme zrak
- to abychom nemuseli vidět
jak moc jsme se změnili..

Krvavý příslib

11. listopadu 2010 v 17:44 | Long |  Poezie
Vzpomínky..

Kde beretu tu drzost mě zatratit?
Jako by jste zrovna vy ukázkově žili!
Jednou draze zaplatí
všichni ti, co mi ublížili..

Bestiální cynismus

11. listopadu 2010 v 17:44 | Long |  Myšlenky
*cesta ze školy, živá mrtvola.. Naproti ní - červené auto*

Co by se asi stalo, kdybych tomu autu vlezla do cesty..
Nic. Zastavilo by a ten nebo ta za volentem by mě vylezl/a seřvat.

*auto projede kolem mě*

Ten..

*na konci ulice se vynoří další auto, taktéž červené, jedoucí mnohem vyšší rychlostí*

Tohle by nezastavilo.. Hmm..
Zvlášť, když počkám, až bude docela blízko..

*vůz se rychle přibližuje. A vlčí mlha všude ve mně*

"Kalcit, siderit!"

Ale ne.. Musím vlastně dodělat a odevzdat tu laborku..
Tak nic

*auto mě míjí. Ohlédnu se a věnuju mu otupělý, smířený pohled. Pak jdu dál*