Rodina

28. května 2010 v 14:32 | Long |  Úvahy
Úvaha se původně jmenovala ,,Co pro mě zmanená rodina" a měli jsme za úkol jí napsat při hodině ORV. Řekla jsem si ,,Konečně něco, v čem se vyžiju!" a začala drápat na papír.. A drápala jsem a drááápala..
Podrápala jsem dvě a půl A4 a nebýt toho, že mě tlačil čas, bych své myšlenky formulovala dál a dál.. Je to poněkud ... pesimistické. A lidské. Hodně si tam protiřečím se svou povahou a chováním. Když jsem to četla před celou třídou, téměř mě dojalo, že i ti největší breptové zavřeli tlamy a ani nedutali.. A to i potom, co jsem dočetla.. Ale když to čtu znovu a znovu, je to nevděčné, ublíženecké, přechytralé, ,,filosoficky" provokativní a ,,spokojeným průměrem populace" zavrženíhodné, ale - je to pravdivé.
Zatím je to asi má ,,nejrozvedenější" a nejdelší úvaha, ale znovu varuju - je to pouze školní práce..
Poslední větu úvahy mám od Belly, ještě z MW, utkvěla mi v paměti a vím proč..


Rodina.
Pevné uskupení, důvěrné vztahy, vzájemné porozumění.
Upřímnost, tolerance, vstřícnost.
Je to ale skutečně tak? Kolik rodin funguje bezproblémově, beze sporů, s láskyplným soužitím, kde vše řeší kompromisy? Kolik rodin se i přes krize, hádky a ,,nepříznivá" období neroztrhne, zůstane spolu, společně se postaví a vykročí dál?
Popravdě? Asi dost málo, jestli vůbec nějaká taková rodina V SOUČASNOSTI existuje.
Hodně rodin dle mého zůstává u sebe jen kvůli stejnému příjmení, nic víc je nepojí, snad krom možné podoby.
PROČ.
Proč se dnes sourozenci maximálně hádají o počítač, nadávají si a čiší z nich nepochopitelná nenávist proti vlastní krvi? A jen kvůli pouhému předmětu se dokáží do krve rozhádat?
Proč otcové kouří a pijí před svými ratolestmi, matky nadávají na život, proklínají své manžely i milence, nenávidí svou práci?
Proč členové rodiny jen ,,ŽIJÍ VEDLE SEBE," nemají si co říct, o čem poklábosit, ale i co vážněji probrat? Proč o to nemají zájem a každý z nich si vystačí sám?
Nač pak ta rodina je?
Když se dítě konečně odhodlá promluvit o svém trápení, a rodiče ho neposlouchají, utnou ho v půli řeči kvůli zprávám v televizi, nebo ho sejmou tím, ať se nelituje a nekňourá, že oni mají daleko podstatnější starosti a krmí je frází ,,Až vyrosteš, tak...," Jak se pak má děcko odhodlat promluvit znovu, když rodič jeho problémy ignoruje, či zlehčuje, přechází.. Musí se s nimi prostě poprat samo. To ho možná zocelí, ale ztratí důvěru v jakousi ,,naději" a oporu v rodičích..
Zní to možná příliš pesimisticky, ale větší rodina pro mě je pevně semknutá vlčí smečka někde na Aljašce, co společně bojuje, aby přežila, ne dnešní rodinná ,,společenství," jejichž členové by se bez sebe hravě obešli, nebýt toho, že se vzájemně dotují a mají společný majetek..

Se svým bratrem jsme se ,,rozdělili" už ani nevím kdy a vesměs se jen MÍJÍME. To můžu zadat jako klasický příklad - a můžeme za to OBA. Ale změnit to?
JAK.

Rodiny už dnes nejsou to, co bývaly a může za to dnešní svět, čili i MY sami.
Každý z nás by se nad tím měl zamyslet, chce-li to změnit.
Jestli to ale vůbec změnit chceme...
Nevyhovuje nám to vlastně?

Nejčastější frází rodičů na dětské stížnosti snad je ,,Vždyť máš všechno, na co si vzpomeneš!" Mám tvou lásku, přátelství, tvůj zájem, pochopení a důvěru?

Někdy se děti a mladiství potýkají s problém, o nichž rodič pranic netuší díky své ,,zaslepenosti" že je vše v pořádku a nezájmu, problémy, které ani nemusí být ÚMĚRNÉ VĚKU jejich potomka..
A když o nich rodič neví, nebo spíš NECHCE VĚDĚT, jaké pak tyto nevyřešené problémy asi mají důsledky?
Rodiče na ,,to" (nekonkrétní prekérní situace?) třeba přijdou, ale POZDĚ (týče se třeba zavislostí a užívání drog...)
Pak už se něco horkotěžko dohání a napravuje..

Jeden z oceánu citátů nám říká: ,,Stejně nakonec umíráme sami," - Tak pojďme alespoň žít spolu.
SKUTEČNĚ SPOLU.

Together we stand..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bella Bella | 28. května 2010 v 15:35 | Reagovat

Bylo to strašně pravidvé.. Zvlášť ze začátku mě to dohánělo k slzám.. "6ijí vedle sebe"..mě.. rozsekalo.. Dál jsem jen přikyvovala - je to tak, vlkužel.. Ale co s tím? Vypadá to jako ěnjaký fenomén doby.. Jednou jsem prohodila před taťkou (po "nedomluvě" doma) "Proč nemůžeme mít nodrmální rodinu." - taťka odvětil, že většina "normálních" rodin je rozvedených.. (Což u nás teda není žádný výhra vzhledem k rodinnému stavu..) Ale myslím, že to není "normální" - je to "průměrné", časté, obvyklé.. Ale ne normální.. Každý se omlouvá tím, že "je to tak přece všude" - to neznamená, že je to dobré.. Usilovně se snažím rodinu udržet, prtoože je to pro mě hned po svobodě nejdůležitější hodnota - a to jak smečka, tak "biologická" rodina.. Nehodlám se jí vzdát ani ve prospěch smečky.. Miluju chvíle, kdy se třeba s bráchou a mamkou díváme společně na film, nebo společně večeříme, vtipkujeme, utahujem si z táty.. Všichni 4 už se teď sejít nemůžeme - bez dusna ve vzduchu.. Poslední dobou z domu často "utíkám" - kvůli tomu dusnu.. Ale když jsem doma, tak se snažím si vždy na mamku a bráchu udělat čas.. Naštěstí mám s bráchou skvělý vztah.. Jak tu týden nebyl, tak jsem byla hrozně v nenáladě.. Teď se zase směju jako blázen - asi za to může i to, že se konečně objevilo sluníčko :) Dneska jsem vyfotila vlčí máky ;) Vlkužel třeba taťka.. - s tím se dá říct, že žijem vedle sebe.. Kromě časté výměny názorů (a dnes naštěstí ne už tak bouřlivé jako dřív) se v podstatě míjíme.. Teď se začal víc zajímat - snaží se nás "přetáhnout na svou stranu", ale díky toho o to víc zjišťuju, jak málo o mě ví.. Jistě, já se nenechám moc poznat - možná Už se nenechám poznat.. Nikdy se nesnažil pochopit, vyslechnout - už je pozdě.. Vzpomínám si, jak jsem jako maldší nazvala jeden ze svých problémů "nedostatek lásky" - chyběl mi kontakt, obejmutí, milá slova, útěcha.. Každý to potřebujem a když to nemáme v rodině, je to.. smutné.. Nedávno jsem narazila na článek, kde se píše, že nedostatek fizického kontaktu, hlavně u dívek způsobuje deprese a podobně.. A že děti, které byly v mládí "odstrkované" a zanedbávané trpěly více na nemoce.. Nebo šokované pohledy lidí, když jim řeknu, že mi rodiče něco neuvěří.. Bude to znít ještě pesimističtěji než to všechno, ale zvykla jsem si.. Nemůžu říct, že bych byla nějak strašně nespokojená - koneckonců vždycky může být hůř.. Together we stand - v MW se nám to nepovedlo.. snad budeme v životě úspěšnější...

2 Haelynea/El Haelynea/El | 29. května 2010 v 13:52 | Reagovat

Vyrazilo mi to dych.. Je to tak neskutočne pravdivé až som mala chuť s tým seknúť a povedať si, že sa bez toho zaobídem. Ale TO by som nebola JA. To že ľudia "žijú vedľa seba" si perfektne vystihla... i keď.. Naši, už vedľa seba nežijú, ale príde mi to, ako keby sa tým ani nič nezmenilo. Nebojujem len so svojou sestrou o počítač- nemienim sa s ňou hádať kvoli takejto blbosti. Bojujem so svojou matkou.. prečo? Pretože nie som to vysnívané decko, ktoré urobí všetko čo ona chce? Nie.. ľudia nie sú roboti. A to, že si v nedeľu sadneme spolu k obedu a budeme sa tváriť ako šťasná rodinka? Predstierať to, i keď v skutočnosti sa len stále viac odcudzujeme a ledva spolu prehodíme dve vety?
Je to ZASE všetko o meterializme a peniazoch, skoro ako celý tento svet.

Celkom ťa inak obdivujem... že si TOTO napísala a prečítala pred svojími spolužiakmi. JA by som to asi nedokázala. Na slohoch mám kopec nápadov, nikdy ich ale nedokážem dať na papier. Keby som ich totiž musela čítať pred svojimi absolútne nechápavými spolužiakmi dočkala by som sa buď výsmechu, alebo ľútosti -> v ktorej by bol skrytý výsmech....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.