Květen 2010

Svíčka

31. května 2010 v 20:50 | Long |  Vlčí vytí
Zapálila jsem si svíčku.. A psala.

Sestry

31. května 2010 v 20:17 | Long |  Vlčí vytí
Myslela jsem na Is..

Úzkost

31. května 2010 v 20:16 | Long |  Myšlenky
Stulená v klubíčku - pod těžkou peřinou - hlavu v dlaních a neklid rušící myšlenky.
Zmatení. A nechápavost.
Úzkost z nepojmenovaného.
Strach z bolesti..

,,Co jsem udělala špatně..?"

Smutné oči psí

31. května 2010 v 20:11 | Long |  Myšlenky
Tiše, tiše!
Ať o nás psi nevědí, ať nás nespatří..
Smutní by byli, že odcházíš...

Tma

31. května 2010 v 20:09 | Long |  Myšlenky
Zavři oči. Co vidíš?
Tmu.
Dobře. A teď je otevři.. Co vidíš?
Tmu...
Výborně.

Snílek

29. května 2010 v 18:53 | Long |  Vlčí vytí
Přiznám se, četla jsem Raelinu tvorbu.. A pak měla chuť psát.. A psala..
Inspiroval mě jeden z Přátel. A za poslední větu vlastně vděčím Tearovi..
Je to první pokus o takovou tu.. ,,jinou prózu.."

9. kapitola

28. května 2010 v 16:29 | Long |  Sága elfů Yoků
Utíkal, seč mu síly stačily. Vyčerpaně, panicky odfrkával, klopýtal o svá vlastní kopyta a hnal se, aniž by věděl kam. Jeho pronásledovatelé mu byli v patách, jeho jemná citlivá ouška slyšela jejich řev a jásot, hebkými nozdrami cítil jejich lačnost po jeho čisté modré krvi.
Nevěděl, proč to dělají, nechápal jejich běs a divokost, jen co nejrychleji prchal od smrti, jak mu radil instinkt. Běžel už dlouho, ale lovci za ním byli vytrvalí. Chtěli ho uštvat. Měli koně. Jeho bratry. Zrádce, kteří se nechali ochočit a dopustili, aby jim vzali jejich hrdost, volnost a nezkrotnost. Třeba ale nechtěli. Jen plnili příkazy..
Příkazy, které pro něj neexistovaly. On byl Král.
Ušlechtilý, přenádherný, zářivě bělostný jako luna v úplňku, hrdý, nevinný a nespoutaný.
Jednorožec.
Jak se mohli opovážit uspořádat na něj hon! Jak se mohli opovážit porušit Rovnováhu!
Dostihnou ho? Zabijí ho? Ale co pak? Kdo bude po něm opatrovat Duhový Opál? Kdo zachová jádro čistoty a neposkvrněnosti?
Mnoho a mnoho myšlenek doléhalo na zmatenou mysl nebohého zvířete.
Kolem jeho hlavy náhle proletěl šíp. Málem zpanikařil a změnil by směr, čímž by se vydal svým vrahům v ústrety, ale v poslední chvíli se ovládl. Je třeba zachovati důstojnost. Zrychlil. Stálo ho to poslední zbytky sil, které kvapem mizely. Nepřemýšlel. Jen utíkal, tak vytrvale a bojovně, jako by on sám byl pronásledovatelem - své Svobody.
Běžel a běžel, až měl pocit, že snad nikdy nezastaví, nemohl si dovolit zpomalit, dopřát si doušek kyslíku, jen dál svištěl kupředu.
Bylo pozdě, když zjistil, že jeho nohy se dál již jen namáhavě prodírají pomalým krokem, že rozvášněné výkřiky za ním utichly a že jeho bělostná srst nyní začala černat. Neuvědomil si směr svého úprku, a samým odhodláním uniknout vletěl přímo do srdce Bezedných Močálů. Pokusil se nezastavovat, dál pokračovat alespoň v těžké chůzi a překonat tuhle zrádnou, bublající, temnou pláň. Marně.
Začal pomalu klesat. Bažina Žalu ho pozřívala zaživa. Jeho silné, rychlé běhy, široký hrudník, nikdy neobsednutý hřbet. Nemilosrdně smáčela jeho bíle jiskřící, dlouhé žíně.. Sápala se po jeho skvostném, blýskajícím se rohu. Hladově polykala svou další kořist.
Jednorožec ještě chvíli bojoval. Pak ho ovládly žalostné hlasy všech, kteří zde utonuli, bolestné nářky nešťastníků, kteří zde skončili svou Cestu.. Jen na okamžik se zaposlouchal, jen na chviličku pootočil své bystré ucho.. A v tu chvíli si podepsal svůj ortel. Močály se radovaly a krásný, nevinný tvor posmutněl. Kdyby někdo z vás byl viděl jeho smutný, odevzdaný výraz oběti osudu, rozplakal by se.
Než jeho mohutnou, ušlechtilou hlavu, jejíž největší ozdobou byly právě hluboké, upřímné, milosrdné, nevinné oči modři hlubokého oceánu, pohltila bažina, naposledy jednorožeč vzepjal svou osvalenou šíji a žalostně, bezmocně zaržál.
Píseň jeho srdce se ještě dlouho po jeho utonutí vznášela nad močálem, ještě dlouho zněla její teskná melodie a od prázdného, mlhavého nebe odráželo se jedno jediné slovo, jímž byla tvořena:
Proč?

Bylo tomu již několik týdnů, co byla Calië svědkem oné hrůzné, krvavé události na prokleté mýtině Severního lesa, již více než měsíc, co pobývala v táboře svých Temných Sourozenců a příjmala jejich život jako svůj. Měnila se. Ale měla pocit, že takhle to má být. Cítila se nyní méně sama - nebyla hovornější, ale více se otevřela, byť mlčky. Každý večer sdílela se svými soukmenovníky nádherné chvíle vzájemného porozumění a přátelství, když všichni zamyšleněně hleděly do plamenů hřejivého ohně a cítili rozevřená nitra Bratrů a Sester ve své blízkosti.
Nemuseli mluvit.
Slova byla jednak zbytečná a jednak nedokázala vystihnout to, co dokázaly vyjádřit jejich pohledy a úsměvy.
Denně se mladá elfka ze Západního kmene, jíž říkali Failen, starala a pečovala o Taira, ,,svého" milého, hnědého vlka, jehož rány se již téměř zhojili. Vděčné zvíře dávalo své chráněnkyni za to hřejivé množství upřímné lásky. Přesto, co prožil, vůčí ní nepocítil ani závan strachu.
Byla jediná, kterou k sobě pustil, byť všichni elfové (a temní zvlášť) byli se zvířaty odjakživa propojeni a ta jim většinou plně důvěřovala, nechala na sebe sahat a v jistém slova smyslu se dočasně ,,ochočit," ikdyž toto slovo je poněkud nepatřičné, jelikož elfové se divou zvěř nikdy ochočovat nesnažili a ona by se dlouhodobě ani nedala.
Zkrátka a dobře, byla jediným tvorem, na kterého přilnul od onoho strašlivého dne, kdy ztratil všechny své blízké. Failen několikrát i napadlo, že možná ví o tom, že právě jeho onehdy v lese chtěla zachránit před lovcem, ale neudělala to.
Každopádně ti dva byli jedno tělo, jedna duše. Zřídkakdy se vlk hnul od elfky a elfka od vlka. Tairo ji naprosto odevzdaně sledoval, držel se jí po boku a jen nerad ji na noc opouštěl - to když odešel z ležení a běžel do srdce lesa, vynahradit si svou svobodu, která byla nyní, při jeho zotavování u humanoidů, jaksi ohraničena.
Oba tak každou noc osiřeli. Vlk bez rodiny vyl žalostnou píseň noci, doufaje, že mu přijde odněkud odpověď. Nepřišla.
Věděl, že vlci se začali vraždit i jinde. Cítil to. Sžíralo mu to duši. Trpěl.
Failen to také věděla, byť si to neuvědomovala - cítila bolest, chaos, prázdno, ale nejměla je pojmenovat. Po nocích často přemýšlela o své bývalé rodině. Jak nesl otec její útěk? Nevyvolal další spory mezi ním a Attanónem? Zvládala je matka mírnit a sama nést svůj strach? Proč ji nakonec nevystopovali?
Pokaždé však jen smutně vzdychla, zabořila tváře do saténu a pod tíží chmurných pocitů usnula.

,,Xairo!" starý král sevřel svou téměr dospělou dceru v náruči a potlačil slzy štěstí - strach o její bezpečí konečně pominul.
Jeho dcera se však ani nehnula, skelně hleděla před sebe a starci přišlo, jako by objímal kus ledu. Zmateně se odtáhnul.
,,Dceruško, není ti nic? Jsi v pořádku?" Starostlivě si ji prohlížel. Pohrdlivě mlaskla a nenávistně ho probodla očima. Duan vzdychl. Málem už začínal doufat, že se změnila.
,,Jsem unavená. Jdu spát." Obešla ho a ladně kráčela ke schodišti. Král zrudl. Do očí mu opět vstoupily slzy, tentokrát vzteku.
,,Xairo! Xairo Satiro! Jsem tvůj otec! Mluvím s tebou!! Kde jsi byla?"
Otráveně se otočila.
,,To je má věc."
I přes bolesti zad, které k jeho věku patřily, se najednou vynořil těsně před ní, varovně mávajíc vztyčeným ukazovákem.
,,To teda není! Bydlíš v mém paláci a jsi má dcera! Měl jsem strach! Chtěl jsem za tebou jet!"
Pohled jí ještě více ztvrdl.
,,Tak jako za matkou!?" sykla. ,,Řekni, tak jako za matkou?!"
Samým překvapením ucovnul. Její rozhořčení ho děsilo, ne však jako vzpomínka na hádku se svou ženou, která vyvrcholila jejím útěkem od něj, z pevnosti. Našel ji ve výčitkách až za několik týdnů, zesláblou, churavějící a napůl mrtvou. S nemluvnětem v náruči. Jeho ranhojiči ji o několik dnů život prodloužit dokázali, avšak nemoc, jež jí svírala, jim byla neznámá a nevěděli se s ní rady. Satira mu její smrt nikdy neodpustila, jako by se už narodila s nevraživostí, jíž jí do srdce vlehla matka ještě, když ji měla ve svém těle. Nevraživostí vůči svému otci.
,,Satiro.."
,,Mlč! Nech mě být a přestaň se už konečně prohlašovat za mého otce!" zasyčela znovu, tentokrát mnohem jedovatěji a důrazněji. Nikdy nekřičela. Vždy syčela. Jako had.

Tajemství

28. května 2010 v 14:36 | Long |  Poezie
Vůbec netuším, co to mělo bejt.. :D Míchá se v tom muzikál Tajemství, ale trošku i Krysař, teda, formou mých myšlenek.. A vlastně i pár vzpomínek na Nekonečný příběh.. Já vám fakt nevím..

O něco dál

28. května 2010 v 14:33 | Long |  Myšlenky
O něco dál stromy mlčí
tam, kde se ztrácí stopy vlčí...

Rodina

28. května 2010 v 14:32 | Long |  Úvahy
Úvaha se původně jmenovala ,,Co pro mě zmanená rodina" a měli jsme za úkol jí napsat při hodině ORV. Řekla jsem si ,,Konečně něco, v čem se vyžiju!" a začala drápat na papír.. A drápala jsem a drááápala..
Podrápala jsem dvě a půl A4 a nebýt toho, že mě tlačil čas, bych své myšlenky formulovala dál a dál.. Je to poněkud ... pesimistické. A lidské. Hodně si tam protiřečím se svou povahou a chováním. Když jsem to četla před celou třídou, téměř mě dojalo, že i ti největší breptové zavřeli tlamy a ani nedutali.. A to i potom, co jsem dočetla.. Ale když to čtu znovu a znovu, je to nevděčné, ublíženecké, přechytralé, ,,filosoficky" provokativní a ,,spokojeným průměrem populace" zavrženíhodné, ale - je to pravdivé.
Zatím je to asi má ,,nejrozvedenější" a nejdelší úvaha, ale znovu varuju - je to pouze školní práce..
Poslední větu úvahy mám od Belly, ještě z MW, utkvěla mi v paměti a vím proč..

Mříže

26. května 2010 v 21:17 | Long |  Vlčí vytí
Je to.. O psu. O psech. O miliónech psů. Osamělých a smutných, kteří prahnou po někom, komu by mohli dokázat svůj vděk a oddanost.

Chuť samoty

26. května 2010 v 21:16 | Long |  Kňučení vlčete
Nečtěte, pokud nesnášíte sebelítost a nemáte náladu na kňourání..

Déšť a slzy

26. května 2010 v 21:05 | Long |  Myšlenky
Vlasy od deště již oschly..
Ale oči a tváře od slzí ne..

Dotek moudrosti

26. května 2010 v 21:01 | Long |  Myšlenky
(den před srazem v Praze, při procházce se psy, večer, při západu slunce..)

,,Ještě jeden západ slunce a uvidíme se.."

(kupodivu ani nevím, jak mě tohle napadlo..)

,,Je na nic mít vysněný život, když ho nemáš s kým žít."

Smrt

20. května 2010 v 22:16 | Long |  Poezie
Je podobná usínání?
Vážně jí nikdo nezabrání?
Snad je pouhým zázrakem
- stejně jako zrození?

Existuje někdo, kdo jí vlastně ocení?
Kolikrát za minutu zasáhne?
Kolik bytostí jí podlehne?
A všimne si těchto bitev
- předem prohraných
vůbec někdo?

Proč je umírání tedy mstěno?

Je sladké či hořké?
Lehké či tíživé?
Cítíme v tu chvíli vůbec něco?

A co ona?
Je zlá nebo vlastně hodná?
Má slitování?
Nebo není milosrdná?
Co když taková být ani nemá?
Co když nesmí?

A co když ani nechce?

Třeba své jméno nenávidí
- a nechce být ta
jež je u všech rozloučení
Je tím, čím je
A nic víc..

Co když doufá - tiše sníc
sama o životě, který bere
Prosíc Osud o smilování
nebo o své vlastní skonání

Ale kdo by za ní její úděl vzal?
Kdo by chtěl být původcem těchto ran?
Vrátným u posmrtných bran
a nositelem slzí
tím, jehož přítomnost ostatní moc mrzí?

Třeba má Smrt taky city
možná jaksi ochladlé
ale vždyť na vše je sama!
Jako zakrvácená vesmírná tlama
pohlcující vše - bez milosti
Po boku jen anděly padlé..

Jak se dívá na své oběti?
Umí ráda mít?
A odpouštět?
Plakat?
...

Je jí líto zármutku?
nebo už si zvykla?
Vždyť je tu od samého počátku!
Kolikrát už vzlykla?

Zlobí se, když strach nám nenahání?

A není to jen pouhé.. zdání?

Smrt je zvláštní..

Štěstí x Smůla

19. května 2010 v 15:05 | Long |  Úvahy
Aneb polemizace na základě skutečných událostí..

Poslední vlak

19. května 2010 v 14:34 | Long |  Myšlenky
Ležela jsem v posteli, bylo kolem jedenácté večer a venku tma.. A pak - zaslechla jsem houkání vlaku v dálce..

Hleď!
Poslední vlak
- tak neváhej
a nasedni!

Další už nepřijede..

Štěně

19. května 2010 v 14:32 | Long |  Myšlenky
Odhodlaně kráčet, bořit obličej do jemné srsti, tisknout k sobě něžné tělíčko.
Nést v náruči malé, nevinné štěně.
S bezbranným, milým pohledem mláděte.
Chránit třesoucího se, milujícího tvorečka.
Neboj se. Cítíš to teplo?
To je má láska. K Tobě.
Nikdy nedovolím, aby Ti někdo ublížil.. Nikdy.

Lonely day

17. května 2010 v 22:08 | Long |  Vlčí vytí
Such a lonely day
And its mine..
Čaj, deka a kniha.
Třes, stáhnutý žaludek, potlačený vztek.

Such a lonely day
Should be banned
This day that I can't stand

Zježená srst.
Zášť - k sobě sama. Zač? Ach ano, za tu prašivou naivitu.. A za ten sentiment!

Such a lonely day
Shouldn't exist

Neexistuje pouze neexistence.. A některé věci se prostě nedají pochopit..

And if you go, I wanna go with you
And if you die, I wanna die with you

Třeba Vesmír. Láska. A taky Smrt..

Take your hand and walk away..

Zoufalství? To je přát si něco udělat, ale nemít na to.. Zůstat stát..
Sám.

Take your hand and walk away

V tomhle uspěchaném lidském světě - není úniku.. Ale stačí přivřít oči.. Které se pak znovu otevírají - s obtížemi..

Živit se sny - a hladovět po jejich uskutečnění..

The most loneliest day of my life

V dobách, kdy lidé nerozumí, je dobré mít po boku němé, nevinné tváře, hřejivé jiskry laskavých očí..

Psí srdce je tak velké
a upřímné

Miluji je. Věrné, milé, soucitné - poznají slzy a chtějí je setřít. Jsou nevinní a čistí. Neublíží.
Neopustí mě..
Leda tehdy, kdy se naplní jejich Čas. Pak zbyde žal - a vzpomínky.

Ale rány se přece zajizví..

(,,Ale zůstanou po nich právě ty jizvy...")

Den, kdy vítr promluvil
a pohladil po tváři.
Jako dřív..

Díky, dávný příteli.
Co my toho spolu již prožili..

Co říkáš? Že slzy léčí? Já vím. Máš pravdu.
Neměj strach. Ono to přejde..

Such a lonely day
And its mine
A day that I'm glad I survived

Přejde to..

8.kapitola

7. května 2010 v 14:21 | Long |  Sága elfů Yoků
Padla tma. Nastala první prosincová noc. Ve vzduchu se vznášela vůně ledu. Hvězdy zářily podivně zastřeně, vrhaly mlhavé studené světlo, které nehladilo duši, jako za letních nocí. Syn náčelníka kmene se svižným tempem ubíral lesním porostem, a stromy podivně mlčely. Zřejmě usínaly.