Když plamen zhasíná, aneb pohřeb..

20. ledna 2010 v 18:48 | Long |  Úvahy
Ano, tak to dopadá, když se díváte na muzikál Tajemství a poté jdete na pohřeb dědovo bratra..
Měl to být článek do Prachu bytí, ale spíš mě to láká k úvaze, ikdyž vůbec nevím, o čem vlastně budu polemizovat..


K Vánocům jsem dostala DVD Tajemství od Dana, jeden večer (před spaním, jak jinak) jsem ho s hltavou zvědavostí a nadšením shlédla.. A zůstala přesně v tom stavu, jak si Daniel přál - zmatená, rozdumaná, jaksi rozcitlivělá, vnitřně nespokojená a rozštěpená.. Ale neměla jsem asi dost sil nebo vůle druhý den vykročit do života zcela jinak..
,,My žijeme tak mělké životy.." - jenže jak je žít hluboké? Budu o tom přemýšlet a pokoušet se - nic jinýho mi asi nezbývá. V písni ,,Magická noc" z onoho muzikálu, vystupuje i Dan v roli ,,Temného" (,,Kdo jsem? Já jsem Vaše smrt..") a v jeden okamžik zpívá: ,,Je báječné, když plamen zhasíná.." a právě na tuto větu jsem si vzpomněla, když jsem seděla v pohřební síni, nebo jak se tomu říká.. Zírala na (podle mě poměrně malou) ozdobenou rakev, věnce květin kolem ní, další květiny na schodu pod ní a na dva stojany, každý na jedné straně rakve, na nichž byly upevněné dvě bílé svíce s vyobrazeným zlatým křížem na svém oválném povrchu. Plamínky na nich klidně tančily, zářily v té žalostné temnotě okolního smutku, hřály přes všechny ty studené slzy, mrazivé vzlyky a křečovitá cuknutí ve tvářích těch, kdo se urputně snažili zadržet pláč.
Bylo to v pátek.. V jednu hodinu. Nešla jsem kvůli tomu do školy (a přišla o tři testy, které bych si, věřte-nevěřte, jinak celkem ráda napsala, abych je měla z krku), spala asi do jedenácti a pak se začala oblékat do černé.. Nemám moc ráda sukně, a tak jsem zvolila černé zvonové kalhoty, které jsem kdysi, ve svém rádoby ,,gothic" období, zbožňovala. S nostalgickým bodnutím jsem došla ke své pc-židli a pohledem přejela černé slabounské tričko s motivem poupat růží a tři černé sukně, jedna se zlatými tečkami, druhá do stříbrna, třetí z černého saténu. Má ,,sbírka" z nejčernějšího období mého života. V době, kdy jsem předpokládala, že budu potřebovat výhradně toto oblečení.. Ehm, no, odbočuju.
Vzala jsem si ono tričko a jelikož můj oblíbený černý přiléhavý svetřík byl špinavý, musela jsem na sebe natáhnout krátký černý rolák, který jsem si ještě nějak neoblíbila a nemusím ho. Přes to ještě jedinou černou bundu, kterou mám, jež má ale vlkužel u rukávů jakési ,,chlupaté" lemování, nevím, jak to popsat.. Proč se tak zabývám tím, jak jsem byla oblečená? Pff..
Prostě a jednoduše jsem vypadala strašně, ale potkali jsme tam plno lidí, kteří se nedrželi pravidla ,,na pohřeb v černé" - měli modré, ale i růžové bundy, hnědé kalhoty, někteří džíny..
Na něčím pohřbu jsem byla poprvé. A upřímně.. Já.. Nedokážu si teď ani vybavit tvář toho zesnulého. Viděla jsem ho párkrát v životě. Vlastně jsem ho vůbec neznala. Dědův bratr, tudíž můj prastrýček..? Asi..
Ve čtvrtek, den před pohřbem, mi máti dala za úkol sepsat o něm.. e... poslední řeč? Asi tak se tomu říká..? Prý, když mám to ,,básnické střevo" - akorát bych o něm potřebovala něco vědět, že jo.. Ona sama ho znala trochu, blíž ho znala jen babi s dědou a pro ty.. No, bylo by pro ně těžké o něm takhle psát pár dní po jeho smrti...
Měla jsem od babi pár stručných informací, které jsem měla zformulovat do formy.. ,,vyprávění." Jenže když došlo na jeho záliby a povahu, nevěděla jsem, jak to nějak popsat.. Ono se vážně špatně píše o někom, s kým jste se párkrát pozdravili a vlastně ho vážně neznali.. Snažila jsem se to mámě vysvětlit.
,,On byl strašně hodnej, tak.. Si představ nejhodnějšího člověka ve vaší třídě a zkus psát o něm.." řekla mi na to.
To mě strašně rozčílilo. Nemůžu přece srovnávat 76letého člověka a 14letého puberťáka! Navíc - KAŽDÝ JE JINÝ, nejde podle šablony jednoho popisovat druhého..!! Přišlo mi to vůči tomu mrtvému člověku nefér a skoro jsem se styděla. Nemůžu o něm přece lhát, jen aby to vypadalo co nejlépe..
Nakonec jsem teda naslepo něco sesmolila. Vlastně jen rozvedla do vět body jeho charakteru, které mi řekla babička. Když jí to pak máma četla, babi se rozbrečela. Bylo jí to líto. Ale já.. Já ho vážně neznala..
Nemohla jsem to sepsat úplně sama poslepu, prostě si to VYMYSLET, už jen proto, že bych se za to styděla - kvůli jeho památce. Naštěstí zaměstnanec pohřební služby, který na pohřbu měl řeč, si i s tím strohým shrnutím jeho života poradil. Bylo tam několik řad židlí, v té první seděla babi s dědou a mámou a vedle nich další nejbližší příbuzní zesnulého, které jsem neznala.. Byli tam jako jeho rodina a ,,ti ostatní" co byli v zadních řadách nebo postávali kolem jen jako ,,přátelé, známí.."
Já seděla na kraji druhé řady vedle ubrečené sestřenky. Babičce a mámě předemnou jsem tudíž do očí neviděla, ani dědovi, a jsem za to celkem ráda - babička si věčně utírala slzy, a máma je musela mít přinejmenším zarudlé a lesklé..
Jak dohrála první smuteční píseň, ujal se slova onen tamější zaměstnanec pohřební služby. Mluvil o životě a smrti. O dlouhé řece života, která ústí do nekonečného oceánu, na dlouhou cestu, z níž není návratu.. O tom, že každý zesnulý žije dál v nás a prostě hezky působivě ,,básnil" o lidských životech a jejich koncích. Pak, jak sám řekl, ,,nahlédl do knihy života" mého prastrýčka a s mými křečovitě sepsanými chudými větami si dobře poradil.. Rozvedl je nakonec sám, mluvil hezky, v tom nejlepším světle, ikdyž zesnulého neznal o nic víc, než já.. Stejně, jako desítky dalších mrtvých. Obdivovala jsem, že tento těžký úděl poslední mluvy dokáže vzít na sebe a hovoří osobitě, mile, konejšivě.. A přitom jsem věděla, že skoro totéž říká při každém obřadu, k tolika lidem, které nikdy nespatřil.. Přišlo mi to celkem smutné. Hodně smutné..
Skoro až.. falešné a absurdní. Ale truchlící jsou za tohoto ,,prostředníka" jistě vděčni - žádný z nich by takto klidným hlasem nedokázal hovořit o smrti svého blízkého..
Ke konci, když se rozeznívala druhá, poslední píseň, řekl nějaké verše.. Já si zapamatovala jen ten poslední.. Měly to být ,,citace" z úst mrtvého.. Byla to poslední část jeho řeči, posledních pár slov. Nepamatuji si první část věty.. Jen, jak dořekl ,,...neplačte, já měl vás rád.." a v tu chvíli jsem poprvé za celý obřad pocítila v srdci lítost a oči mi krátce zvlhly, když jsem viděla vrásčitou tvář svého milého dědy v záškubech, jak se snažil nerozplakat.. Bylo vidět, jak natahuje moldáky, jaké salvy slz se mu draly z očí.. Nespatřila jsem, jak mu stékaly po tváři. Stačil mi jen ten krátký okamžik, kdy se mu roztřásla brada, potemněly oči a tvář se zmítala v nerozhodnosti - srdce chtělo brečet, mysl se chtěla obejít bez slz a snad si udržet jakousi ,,důstojnost".. Jen to mi stačilo ke smutku - mrzelo mě, že i on by plakal.. Že je smutný.. Že ho to BOLÍ.. A musela jsem odvrátit zbaběle pohled, stejně jako tehdá v prosinci, když se veterinář skláněl nad Ní a ulevil jí od trápení.
Vlastně jsem na Ní celou dobu, pokud jsem zrovna neposlouchala pohřebního zřízence mluvit, myslela. Na to, jak zarmoucená a zničená, jak ubrečená jsem byla po její smrti. A jak v klidu a netruchlivě, ,,v pohodě" sedím u poslední rozloučení s ČLOVĚKEM. Přišlo mi to jako paradox.. Ironie Osudu.
Hloupě jsem si představila, kdyby tohle byl Její pohřeb.. Jak moc bych brečela, jak bych se zalykala vzlyky a po tvářích mi stékaly slzy žalu jako babičce.. A porovnala to se svým nynějším počínáním. Přišla jsem si provinile.. Ale znovu si připomněla, jak je směšné a hloupé zméněceňovat zvířata..
Ke konci obřadu jsme povstali a setrvali, než dohrála píseň. Pak se vyjadřovala soustrast rodině (tudíž všem v první řadě) (já raději poodešla bokem..) a pomalu jsme se trousili domů..
Až do večera jsem v takové té ,,pohřební" náladě zůstala - Jak by asi vypadal můj pohřeb? Chtěla bych ho vůbec? Mluvil by o mně taky takhle někdo? Někdo, kdo mě vůbec neznal? Ne, to bych nechtěla.. Nechtěla bych o sobě slýchat jen samá pozitiva, byla-li by ,,neoprávněná," lži a dobře myšlené nepravdy.. A nechtěla bych slyšet tolik vzlyků jako dnes.. Nechtěla bych se ,,dívat" jak všichni odcházejí zpátky, navracejí se ke svým životům - a zůstat sama. Jen vzpomínkou v jejich nitru.
Absurdní řešit tohle ve čtrnácti letech. Absurdní.
Ale Vlk se hlouběji zamyslí skoro nad vším, no.. Úděl ,,prokletých"? Záleží vlastně na tom, kým jsme? Nakonec vlastně všichni skončíme v Lůně Matčině, odkud jsme i přišli.. Nakonec si nás všechny vezme země a pokud nepřežijeme v pohádkách, pověstích, vypravováních či písních, jen vítr k nám občas donese milé připomenutí, že na nás nezapomněl..
K nám, tam kamsi, kde se po přeplavání řeky života ocitneme..
Vlk ví, kde to bude a jestli se tam potkáme..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sense Sense | Web | 20. ledna 2010 v 19:55 | Reagovat

Nevím ani v jaké fázi toho co si napsala mi začaly slzet oči. Úvahy jsou všechny pravdivé, aspoň já si to tak myslím. Určitě bych nechtěla, aby o mě někdo mluvil, ač hezky, naprosto neupřímně...ne že by to z jeho úst znělo neupřímně, ale... Možná bych se radši spokojila s mlčením, ale co, byla bych mrtvá a...chtěla jsem napsat, mrtví nic neřeší, ale to bych musela jít sama proti soě, protože kdo může s jistotou vědět co je po smrti?
Možná tě asi příliš nerozesmutnila skutečnost té smrti, jako úvahy, které s tím byly spjaty.

K Tajemství. Nejdřív jsem znala jen písničky a pak byla na muzikále. Sice mi dalo dost problém to chápat, ale zvládla jsem to. Mám to moc ráda, je to tajemné, zvláštní, jiné. Dostala mě věta "My jsme tam totiž vůbec nedojeli" nebo tak nějak to bylo.
Momentálně se mě ta věta "Je báječné, když plamen zhasíná" osobně dotýká.

No to bude asi tak vše...Musíme jen doufat, že to místo bude krásné...

2 Long Long | 20. ledna 2010 v 20:41 | Reagovat

[1]: Jo, co je vlastně ,,po smrti".. Známe to jen z ,,vnějšího" pohledu - těch, co zůstali..
Nerozesmutnila mě smrt, ale to, že rozesmutnila mé blízké..
Závidím ti, že jsi byla přímo na muzikále. Já částečky mozaiky k chápání pořád skládám do sebe.. Trošku mě zklamalo, že vlkodlaci a lykantropie do toho byli nakonec zapleteni vlastně jen ,,okrajově" - ve snu.. tranzu..kómatu.. Jo, to uvědomění, ta věta ,,My jsme tam totiž nikdy nedojeli.." a do toho skřípení brzd a křik.. Taky mě dostala.

Jo. Doufat, že tam bude alespoň jako tady (ikdyž si to ani nezasloužíme) a setkáme se tam s těmi, s kterými jsme se museli rozloučit..

3 tomáš kotrlý tomáš kotrlý | E-mail | Web | 22. ledna 2010 v 15:07 | Reagovat

To je hluboký popis pohřbu. Téměř jako Deml: http://www.pohrebiste.cz/stranky/archiv/monitor/2008/081215c.htm.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.