Leden 2010

Štěňátka

27. ledna 2010 v 8:32 | Long |  Poezie
No, já.. Vzpomínala jsem. Na ty dny, strávené jen u Iši ve sklepě, kde byla se štěnátky.. Na to, jak jsem byla u jejích porodů.. Jak jsem se jednou ráno probudila, seběhla v pyžamu na chodbu a ze sklepa se ozývalo tenounké kňourání a kníkání.. Na to, jak jsem jí s nimi pomáhala, jak jsem je chovala a utišovala v náručí.. Jak se Ona na mě dívala, když jsem jedno z nich měla u sebe snad příliš dlouho a Iša chtěla je zpátky, chtěla je zkontrolovat, ujistit se, zda mu nic nechybí.. Na to, jak výhrůžně se dívala na cizí lidi, kteří se k jejím ratolestem přiblížili.. Na to, jak si vyčerpaně, ale ŠŤASTNĚ povzdychla, když svou hlavu unaveně položila na chvějící se jejich tělíčka u svých bradavek.. Na to, jak jančila a jak se pak bolestně dívala, když její potomky odnášeli úplně cizí lidé do svých domovů a ona věděla, že už je neuvidí.. Jak jim ukazovala, jak se hrabou díry do hlíny.. Jak je pečlivě, milujícně olizovala, se vší svou nekonečnou láskou.. Jak nás chránila, je i mě.. Jak mi důvěřovala, když jsem na ně sahala.. Jak mi všechno dovolila, odevzdaně vyčkávala, které štěně jí opustí a které zůstane..
Byla matkou tolika štěňátek, tolika psů.. Měla tak početnou rodinu..
A přesto umírala tak strašně sama.. Opuštěná..

Prokletí básníci

24. ledna 2010 v 16:36 | Long |  Poezie
Po dlouhé době něco do poezie.. Původně jsem chtěla psát o ,,jiných" prokletých.. Ale.. No, prokletý básník jako prokletý vlk - není to vlastně totéž?
Dá se říct, že jsem tu báseń psala ,,pozpátku" - jako první mě napadly poslední dvě věty. Jakmile jsem mohla, vzala jsem papír a začala škrábat verše, jak mi šly na mysl - a tanuly na ní úplně samy, po takové době..
Popsala jsem obě stránky malé A5tky, neuspořádaně, chaoticky.. Ale napsala jsem snad všechno, ikdyž by to asi mohlo být mnohem delší, kdybych mohla dál psát a nemusela jít místo toho spát.. Druhý den ve škole jsem pracně přemýšlela nad uspořádáním básně, očíslovala si sloky a sepsala je hezky popořadě.. He, zvláštní - píšete báseň a až ke konci jí dáváte konečnou podobu, až na konci jí tvarujete, seřazujete děj.. :)
Tak, no.. Ať se líbí.

Když plamen zhasíná, aneb pohřeb..

20. ledna 2010 v 18:48 | Long |  Úvahy
Ano, tak to dopadá, když se díváte na muzikál Tajemství a poté jdete na pohřeb dědovo bratra..
Měl to být článek do Prachu bytí, ale spíš mě to láká k úvaze, ikdyž vůbec nevím, o čem vlastně budu polemizovat..

Deštivá samota

13. ledna 2010 v 17:44 | Long |  Myšlenky
Dohání svůj vlastní stín
s hlavou sklopenou
pozoruji jen kapky deště
tříštící se o mokrou lesklou silnici
- třpytivé zrcadlo z asfaltu
v němž se hrdě vzhlíží
znavené teskné lampy

Jdu
neslyším, nevnímám
- zpívám..

Ticho - klid

a

SAMOTA..

Mlha

13. ledna 2010 v 17:24 | Long |  Myšlenky
Přišla s nocí
čirá, nepropustná
rozpíjivá, houstnoucí
nehmotná, ledová
na dosah - prchlavá
abstraktní - pouze vodou
obtěžkaný vzduch.

Přišla a zahalila
svět do svého dechu.

Pláč

13. ledna 2010 v 17:21 | Long |  Myšlenky
A slzy smáčely psí kožich..

3. část

12. ledna 2010 v 16:52 | Long |  Andělé a démoni
Seděla jsem u stolu, na čele černým uhlíkem namalovaný pentagram, bílé ruce zvláštně pložené na desce stolu v podivném spojení, se všemožnými svíčkami všude po domku, tyrkysovými šaty na sobě, rozčesanými upravenými vlasy na ramenou a kamínkem od mamky ležícím mezi mými prsty na rukou. Venku již dávno padla tma a já mohla klidně, v teple a přítmí, koncentrovat veškerou svou vnitřní energii. Nakupit jí a snažit se jí ovládnout, chytit, nasměrovat. Hlasité inzenzivní ticho mi dunilo v uších, tlačilo na mysl a nutilo zavřít oči. Já je však udržela otevřené.