Svět za Zdí

8. prosince 2009 v 13:57 | Long |  za Zdí
Co říct. Berte to jako pokus, nezávazně. Buď se to chytí, nebo ne..
Rozepsala-li bych se, tato povídka by pro mě měla jistě určitou.. životní.. důležitost. Ale právě proto nevím, jak moc pravdivě jí pojmout. No.. Čtěte.


Promnula jsem si oči, zívnula a upřela znuděný pohled na otrávenou češtinářku. Znovu a marně se snažila udělat z mých spolužáků milovníky literatury, ctitele pravopisu a spisovatele románů. Ve třídě, do které jsem musela chodit, nebyl snad nikdy klid. Věčně nějaký rámus, hluk, štěbetání, pubertální smích, skřeky, nadávky a kousavé diskuse.
Učení mi problémy nedělalo, doma jsem se nikdy neučila, stačilo mi sem tam se soustředit o hodině. Což bylo většinou těžko proveditelné, v takovém mumraji. V třídním kolektivu, jestli se to tak dalo nazvat, jsem se snažila být vždy taková neutrální.
Snažila jsem se nikoho neštvat ani se s nikým moc nebratříčkovat. Byla jsem tam jen sama za sebe a někdy jsem tam chodila i celkem ráda - měla jsem to blízko, takže jsem mohla vyspávat do půl osmé. Ze třetího patra, v němž byla naše třída a trávili jsme tam většinu času, byl docela pěkný výhled na okolí - louku, les, rybník.. A učení mě, až na ,,drobné" výjimky, bavilo.
Někdy. Jindy bych se té budově vyhnula velikým obloukem - hlavně dřív, před rokem, dvěma, když jsem si tam nějakým způsobem ještě nezískala respekt a byla moc slabá na to, abych se dokázala bránit jejich nadávkám, naschválům a psychickému týrání, nebo jsem přinejmenším nebyla natolik lhostejná, chladná, odstupná a hrdá, abych si jejich snah o to, jak mi co nejvíc znepříjemnit život, nevšímala, maximálně se jim vysmála.
To už je ale naštěstí za mnou a já jsem ráda, že spolužáci jakž takž dospívají, takže jim snad trochu vzrostla inteligence a mě si nevšímají, snad proto, že mají důležitější věci na mysli, než jak mě spolehlivě rozhodit. Možná je to i tou rvačkou, ve které jsem zranila jednoho spolužáka, rvačkou, která byla vyvrcholením mých napjatých vztahů vůči ostatním a naopak.
No, nechme minulost zase nějakou dobu netknutou. Právě zazvonilo. Sbalila jsem si v klidu věci, jelikož to byla poslední, šestá hodina, a pak ležérně vykročila ze třídy - poslední. Většinou jsem odcházela poslední, protože všichni se v rychlosti vyhrnuli ze dveří ještě, než stačilo zvonění doznít, a pelášili ze schodů do šatny, část z nich do školní jídelny a část domů. Já narozdíl od nich málokdy spěchala a po schodech jsem si vyklusávala hezky zlehýnka, aniž bych se musela obávat, že do mě někdo vrazí.
Dnešní počasí bylo typicky podzimní. Záplava okrových slunečních paprsků se prodírala skrz husté děštové mraky, krásně pršelo a foukal čerstvý studený vítr. Milovala jsem vítr. Už ani nevím, odkdy. Byl to můj živel, byť by to měl podle znamení zvěrokruhu být oheň.
V již prázdné šatně jsem se obula, oblékla si svou milovanou bledě modrou bundu a okolo krku omotala tyrkysovou elegantní šálu, kterou jsem nosila někdy i ve škole, měla jsem jí ráda a líbila se mi. A to mi jako důvod zůstávat vně budovy v šále stačilo.
Opustila jsem budovu školu a se spokojeným hvízdáním zasněně poskakovala domů. No, domů.. Byl to vlastně domov - reálný. Ale můj skutečný domov se rozkládal za Zdí. No, k tomu se ještě dostaneme..

Naházela jsem do sebe oběd, mrskla školní batoh do pokoje, ani se nepřevlékla - bylo to zbytečné - a vyběhla na naší zahradu, respektive zahradu rodiny, v které jsem zde žila, a bláznivě si tančila po trávě mezi stromky, keříky a dalšími různými rostlinami, kterými byl pokryt téměř veškerý povrch zahrady.
Nechala jsem své tělo ,,povlávat" ve větru, který mi příjemně čechral vlasy a hladil tvář. Kolem mě pobíhala četná smečka psů rozličných plemen. Naše rodina chovala irské vlkodavy, československé vlčáky, aljašské malamuty a sibiřské husky.. Měli jsme také tři německé ovčáky, ale ne do chovu. O tyto rasy jsem se postrala já - hádejte, co mají společného..
Lítali jsme v chumlu kolem domku, skákali přes všecko, co se nám připletlo do cesty, vráželi do sebe, vzájemně se sami době schovávali nebo naopak hledali toho druhého. Byla to legrace. Neskutečně jsem si s těmi milými tvory rozumněla a zbožňovala jsem je. Dalo by se říct, že mě tady drželi - jinak bych už dávno přesunula veškeré své bytí za Zeď..

Věčně jí tu omílám a nechávám vás ve sladké nevědomosti. Dobrá, již vás nebudu mučit, ikdyž ve svých ubohých 13ti letech jsem pořádná, zlomyslná nelítostná mrcha - holt to mě naučil život.
Poprvé jsem se o Zdi dozvěděla krátce po svých jedenáctých narozeninách. V tu dobu vyvrcholilo napětí mezi mnou a spolužáky a také v naší rodině. Rodiče se rozváděli a spolužáci se chovali hůře než kdy dřív. Nezvládala jsem zaujímat nějaký slušný postoj k okolí a hledala útočistě v přírodě - na loukách, v lesích.
Jednou, když jsem se smutně procházela jarní luční trávou, zafoukal vítr a opřel se mi do zad. Přímo mě nasměroval a postrkoval k lesu. S pošetilým úsměvem jsem to vzala jako výzvu, ostatně vítr byl můj velký přítel, v té perné době, kdy jsem nikoho jiného neměla, tu byl vždy pro mě. Uvolněně jsem se rozeběhla k lesu a nechala se vést. Zavřela jsem oči. Nenarazila jsem do stromu, neklopýtla o pařez, nechytla ani jeden švihanec od větví. Vítr mě vedl úplně přesně, cílevědomě, bezpečně.. A já mu mohla věřit.
Pak mě náhle zastavil. Když jsem otevřela oči, stála jsem uprostřed hlubokého lesa, na jehož konec jsem nedohlédla. Udivilo mě to - znala jsem v tomto maličkém městečku všechny lesy, a všechny byly řídké, maličké, ubohé..
Tenhle jsem neznala. Byl tak cizí. Tak krásný. Tajemný. Jakobych vůbec nebyla ve svém rodném městě.
Zvědavě jsem vykročila a kyprá lesní půda mi kvílela pod nohama. Se zaujetím jsem hladila křupavé hrubé kůry stromů, svěží jehličí, vlahý mech, obdivovala kouzlo a tajemství tohoto lesa. Pak jsem se zprudka zastavila. Pokla jsem. Nic jsem nespatřila, avšak cítila jsem jeho přítomnost. Byl to snad můj probouzející se instinkt, kdo mi radil nehýbat se.. Za mnou nesměle křupla větvička. Ohlédla jsem se a spatřila krásného, hrdě vyhlížejícího, bílohnědého vlka. Jeho vzhled mne úplně paralyzoval. Ale to, že jsem jeho hlas zaslechla ve své hlavě, mě přímo vyděsilo, porazilo, smetlo..
,,Následujte mne, madam.."
Zběsile jsem se rozhlédla. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to mluví on. Vlk a telepaticky! Telepatie mě již dřív fascinovala a zkoušela jsem jí i používat. Zcela zaskočená, vylekaná a mimo jsem se nepochopitelně zmohla mihotavě odpovědět: ,,Kdo.. Jsi?"
,,Jmenuji se Dagor. Jsem strážce královny Mystiry, Země Fantazie, rozkládající se za pověstnou Zdí. Zdí, kterou máte tu čest překonat. Věřte mi. Následujte mě.."
A já ho následovala. Neviděla jsem jí - Zeď, ale když jsem jí procházela, cítila jsem to. Byl to prazvláštní namáhavý pocit. A zároveň tak opojný a úžasný! Bylo to všechno tak neuvěřitelné.
Ale nebyl to sen.
Prošla jsem neviditelnou, neprostupnou, masivní, obrovskou, hraniční, kamennou, POMYSLNOU, legendární Zdí. A ocitla se ve Fantazii..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elaine Elaine | Web | 8. prosince 2009 v 16:00 | Reagovat

Krásne..... :)

2 Sense Sense | Web | 8. prosince 2009 v 17:13 | Reagovat

Je to inspirované tvým životem a to tomu dodává na reálnosti. Je to přání, touha, prosba. Krásné.
Prošla jsi Zdí do fantazie. Vezmi mě s sebou :)

3 AnnElfwind AnnElfwind | Web | 27. dubna 2010 v 20:44 | Reagovat

Ještě jsem to nečetla, přiznám se, ale název mi evokuje knihu, kterou jsem si dnes koupila. Takže se ptám. Má tahle povídka něco společného s Trilogií Abhorsenů od Gartha Nixe?

4 Long Long | 28. dubna 2010 v 20:36 | Reagovat

[3]: Ta trilogie mi nic neříká, nikdy jsem neslyšela jméno ,,Abhorsenové" ani Garth Nix..
Povídka je částečně inspirována mým životem, a krom občasných pasáží, které by se mohly podobat těm v Někonečném příběhu, se v ní nic společného s již publikovanámi knihami objevovat nemělo..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.