Poslední bitva

25. prosince 2009 v 22:26 | Long |  Poslední boj
Povídka pro Beri. Poprvé jsem detailněji popisovala boj vlků, odpusťte mi případné nehodící se obraty..
Omlouvám se - zase - za zpoždění, doufám, že to alespoň za to čekání stálo..


Smrákalo se. Slunce jen nerado ospale klesalo za již zasněžené vrcholky hor. Sychravý podzimní večer rozevřel náruč a vše pohltil. Tma padala rychle. V houstnoucím šeru se záhy objevila silueta statného vlka. V soumraku krásně svítily jeho tyrkysové znaky na černé srsti. Vlk našlapoval pomalu, hrdě, s vypnutou šíjí a ladným krokem. Tak nenuceně a přitom důstojně.
Přicházel od východu, kde na nebi už vládla tma. Zastavil se na vyvýšeném místě, nízkém kopci uprostřed nekončících luk. Pomalu a rozvážně se rozhlédl.
Trvalo malou chvilku, než se od blednoucího západu začal blížit další vlk. Tento byl nepatrně větší, též s srstí černou jako sama noc, ale zdobenou ohnivě zbarvenými znaky. Mlčky se postavil vedle černomodré vlčice a s pohledem do dálky kývnul klidně hlavou.
Oba vlci se hrdým, odhodlaným krokem rozešli dolů z kopce, bok po boku, jako partneři. Našlapovali ve stejný okamžik, jejich chůze splývala do jedné společné.
Před nimi se rozkládalo malebné údolí a za ním další, úplně stejný kopec, jako ten, ze kterého právě scházeli. Z úpatí druhého kopce spatřili přicházet dva černé stíny - démonické vlky ztracené v temnotě svého chtíče, ctižádosti a touze po moci.
Obě dvojice pomalu stanuly v temném údolí, které napříč ročnímu období pokrývala svěží, sytě zelená orosená tráva. Tma se však pomalu a ztěžka snášela i sem. Vrcholy hor zahalila hustá mlha a ochladilo se. Ve smrtí prosyceném vzduchu visela dunivá hrozba a předzvěst významné události. Události, která se navždy krvavým tučným písmem zapíše do dějin Braeských vlků.

Dva pekelní vyvrhelové stáli přímo proti dvěma přeživším Braesovcům. Spojili se, aby v tuto temnou noc mohli svrhnout věčné vládce a dostat se k moci. Jejich černá, lesklá srst kontrastovala s krvavě rudými znaky. Zahořkle, krvelačně se šklebili a v rudých očích jim křesaly ohnivé jiskry. Neklidně, s nenávistnými pohledy si prohlíželi své oponenty.
Čtveřice vlků na sebe hleděla nevraživě, nedočkavě a chápavě, v jakémsi tichém porozumění. Ledové ticho prolomila jediná přítomná vlčice:
,,Máte poslední šanci k ústupu, proklatí synové Temnoty. Odejděte, navraťte se zpátky do svých bídných pekelných sídel, smiřte se s vládou prastarého Rodu a zachraňte se..," pronesla klidným, pevným, hrdým tónem. Jeden z démonů se hlasitě, šílenecky rozřehtal a blýsknul děsivýma očima:
,,Jsi tak seběvědomá.. a naivní, sestřičko!" Okovy, které měl na tlapách, varovně zadrnčely. Druhý démocký vlk se jen mlčky hotovil ke svému poslednímu boji a spřádal své temné smrtící síly. Byl to Shinigami, údajný Bůh smrti, tichý, lstivý, plíživý, záludný, silný a nelítostný - jako Smrt. Vysoký, vyzáblý, pod srstí barvy noci s červenými a béžovými znaky se mu vlnily ostré kosti. Kolem očí měl béžovou až bílou ,,pásku" z husté srsti, na čele mu do tmy zářil rudý pekelný znak, a symboly na tlapách, hrudi, hřbetě a bocích hrající mezi černými, bílými a rudými odstíny plály ctižádostí. Přes svou větší moc to byl ten klidnější a tišší z dvojice. Druhý, ten, jenž vlčici odpověděl, nesl jméno Ruge. Vypadal mnohem děsivěji, než samotný Vlk Smrti, měl taktéž černou srst, ale světlejší, našedivělou, lesklejší, za to s mnohem výraznějšími hlubšími krvavými znaky na těle, šíji a hlavě. Jeho rozvětvený ocas, co vypadal spíš jako obrovský vějíř, spojený z několila dlouhých oháněk, divoce vlál ve větru. Na hlavě byly krom purpurových jiskřivých očích nápadné i delší, špičaté ostré rohy. Na tlapách měl více drápů, než normální vlk, a kolem nich zůstaly porušené okovy - uprchl z Dakahyru, největšího a nejhlídanějšího vlčího vězení. Povedlo se mu to jako dosud jedinému z vězňů. Urvaný kus řetězu vláčel za sebou. Působil zdivočelým, nenávistným démonickým dojmem, krvelačně se šklebil na vše živé, dávíc se nenávistí. On, narozdíl od svého druha, jemuž byl Osud předpovězen už dávno a Smrt ho svou mocí posvětila už v lůně matčině, si svou Cestu vybral sám. Po nastolení vlády Braesovců se odtrhl od všech ostatních vlků a odtáhl do dalekých temných končin, kde hledal v podobných, ztracených duších cenné spojence proti vlastní krvi, aby se jednou mohl zmocnit trůnu. Žil už tak dlouho, a přitom nestárl - živil se nenávistí, záští a zlobou. Konečně. Konečně si vezme zpět, co mu náleží. On, právoplatný vládce. Jen zlikvidovat tyhle dva hrdiny.
,,Pojďme to skončit ať můžeme konečně vyrazit na Hrad. Královské povinnosti volají, Beri," zašklebil se zlomyslně.
,,Ale ne na tebe," zavrčela přísně, ,,Zdržuješ mě zde. Bojuj a zemři, nebo zmiz. Ale nemám čas se tu s tebou vybavovat a hrát tvé šílenecké hry." Danny po jejím boku nervózně přešlápnul. Přítomnost těhle dvou ďáblů ho nijak netěšila. Taky už chtěl mít boj za sebou. Probodl Rugeho pohledem a zatnul drápy do zeminy. Bylo to varovné, výhrůžné gesto. Vězeň se jen uchechtl a postavil se proti Beri. Shinigami se přemístil hned vedle něj, tváří tvář Beriininu doprovodu. Soupeři byli rozdáni. Slova vyřčena. Bitva mohla začít.
Ani jednoho ze čtveřice nenapadlo se oponentovi uklonit. Nenávist mezi nimi jen jiskřila. Čekali však na nějaké znamení, popud...
Jako na zavolanou, byť byla zdánlivě klidná obloha, nedočkavě sledující dění tam dole na zemi, znenadání jí proťal nepřehlédnutelný, ohnivý mocný blesk. Byla to práce Bervé - věděli to všichni. Ale čekali na to, a byli vděčni. Konečně mohli. Boj započal.

Mocné bolestné zavytí pročíslo málem až elektrizující vzduch plný napětí, když se Ruge vrhl na Beri a přejel svými ostrými zuby po její šíji. Nestihl se však plně zakousnout, jelikož téměř okamžitě uskočila a vztekle vycenila své tesáky. Danny mezitím nelítostně strhl Shinigamiho k zemi a oba vlci se do sebe zuřivě pustili.
Ruge napřáhl svou mohutnou tlapu a prudce jí máchnul po své sestře. Stačila se včas skrčit a skočit mu po druhé přední tlapě, kterou drtivě sevřela v čelistech a zaškubala, čímž pekelného vlka připravila o stabilitu, avšak i na třech tlapách se dokázal udržet a posléze i odrazit. Přelétl Beri přes záda, čímž se mu podařilo osvobodit svou packu z jejího sevření, ale za cenu strašné bolesti a podezřelého křupnutí. Nedbal toho a poháněn touhou po její krvi se seshora zahryzl do jejího krku. Snažila se ho setřást, divoce sebou cloumala, a nakonec sebou musela praštit na zem, kde sebou prudce zmítala. Nedokázal se pořádně zakousnout, aby přes vrstvu chlupů a drsnou kůži pronikl až k tepně, a postupně z ní sjel. Ihned toho využila, vyskočila na nohy a s krví podlitýma očima narazila do jeho boku, zrovna když se sápal na nohy, ve snaze znovu ho shodit na zem. To se jí podařilo, pokusila se ho tedy zalehnout, se zuby zuřivě cvakajícími do jeho lebky. Nedal se. Dlouhýma osvalenýma nohama jí odkopnul, postavil se a pobírajíc dech okolo ní začal výhrůžně obcházet. To samé udělala ona, s děsivým vrčením pronikajícím skrz její zaťaté zuby. V okamžiku, kdy už ani jeden nevydržel kroužit okolo svého soupeře a zuřivost ho donutila znovu zaútočit, se po sobě vrhli a začali se znovu lítě rvát. Každý z nich šel instinktivně po krku, ale oba byli výtečně proškoleni v boji a sebeobraně, takže to neměli lehké.
Beri se podařilo Rugemu ošklivě poranit bok, avšak každé zranění jakoby mu dávalo sílu - z bolesti a nenávisti. Jeho sestra krvácela ze hřbetu, šíje, plecí, tlap i ocasu.. Život jí však uštědřil dost ran na to, aby jí nenapadlo se vzdát.
Dorážela znovu a znovu na jeho bok a natrhla mu slabinu. Démon bolestně zařval a na moment klesl na zadní nohu. To byla chvíle, na níž čekala. Vrhla se mu po nechráněném krku, co nejpevněji se zakousla a začala divoce škubat a cloumat. Vzpíral se, chňapal po ní a snažil se vyprostit z jejího vražedného sevření. Nedala mu k tomu příležitost, v afektu s ním zběsile házela a cítila, jak si její tesáky razí masem cestu k hlavní tepně. Ruge byl v úzkých, proto se snažil vyvolat v sobě temnou magii. Neměl však dost sil a ani čas a možnost jí koncentrovat. Zmohl se jen na slabší odporovou vlnu, jeho kožich zajiskřil a chytil fialový odstín, magická esence se rozlila kolem jeho těla a zabránila tak Beri dokousnout. Nebyla však dostatečně silná, aby jí zvládla odmrštit.
Braeská vlčice jen s bolestivým sykotem otevřela čelisti a mírně ucukla. Avšak jakmile přítomnost magie zanikla, znovu přiskočila k bratru a popadla ho za krk. Téměř se nebránil, magická formule ho ještě víc vysílila.
V tu chvíli měla možnost ho zabít, kdyby si nevšimla, že Danny je v koncích. Po lítém boji, kdy ho vychytralý Bůh smrti dostatečně vyčerpal, na něj udeřil drtivou silou, držel ho na zemi a vlastně už ho jen dorážel.
Beri na moment zaváhala. Možnost zabít Rugeho už nemusí mít, ale než ho zabije, bude pro Dannyho možná už pozdě.. Neriskovala.
Naposledy s bratrem pořádně, vztekle zacloumala a vší silou ho odmrštila co nejdál. Vzápětí se rozběhla a zrovna, když se Shinigami připravoval ke smrtícímu zákusu, se hbitě odrazila, vrazila do něj, a přelétla s ním nad svým partnerem. Po pár metrech se oba svalili na zem a Snihigami, rozohněný nepovedeným pokusem o zabití svého soka, dal vlčici z královského rodu řádně okusit temné síly tvora z podsvětí.
Sotva se Danny postavil a vydýchal, druhý pekelník byl již znovu na nohou a připraven k dalšímu boji. Letmo se ohlédl po Beri... a vrhl se na svého nového soupeře - Rugeho.
Boj pokračoval v jiném složení.
Braeská vlčice s Bohem smrti bojovala téměř jen přes kouzla, bylo ho těžké zranit jiným způsobem. Jeho srst pálila jako pekelný oheň a zároveň mrazila jako ledový vzduch na onom světě. Jeho odolná tvrdá kůže povolila jen pod hodně mocnými tesáky. Přes svou klidnost, větší úctu k soupeři, řekněme ,,diplomacii" a schopnost ovládnout svůj hněv, to byl silnější oponent, než-li rozzuřený, nesoustředěný, po krvi prahnoucí Ruge.
Oba vládci po sobě metaly kletby, zaklínadla, magické formule, obranná i útočná kouzla a jejich síly byly poměrně vyrovnané. Oba v sobě nosili mocnou čirou magii již od narození, která s jejich narůstajícím věkem sílila. Ovzduší bylo plné nadpřirozených jevů, k boji se dostaly i živly. To se stávalo málokdy.
Záští kypící, šílený bratr Beri se divoce rval s jejím partnerem a vypadalo to, že má navrch. Byl možná robustnější a vzteklejší, avšak s Dannym měli co se bojů a rvaček týče zkušeností poměrně nastejno. Každý z nich bojoval svým způsobem, osobní taktitou, strategií.. V této bitvě se však řídili téměř jen pudy a instinkty, na nějaké přemýšlení neměl ani jeden čas.
Danny taktak uhnul před zkrvavenými tesáky, prosmýkl se pod démonem a podrazil mu nohy. Praštil sebou na jeho bok a zaryl do něj drápy. Zpod něj se vydralo přidušené vzteklé zakňučení. Vzápětí se mu Ruge zahryznul do břicha. Danny se zakousl do pekelníkova ucha a rázným neochvějným trhnutím ho o něj připravil. Rugemu zadrnčelo v hlavě a nějakou dobu slyšel pouze divné prázdné dunění. S ještě větším vztekem se ohnal a popadl svého soka za kůži na hřbetě. Odhodil ho od sebe a v tu ránu stál na rozklepaných pracnách. Danny byl však už za ním a drtil v zubech jednu z jeho oháněk. Trhal a trhal, jednu po druhé, až z honosně a hrdě vyhlížejícího hrozivého ocasu zbylo jen pár chuchvalců zakrvácené srsti. Schytal za to pořádně rozsápané plece a jizvu přes oko od ostrého drápu svého silného soupeře.
Po dalších a dalších útocích už pomalu přes krví podlité a potřísněné oči na druhého neviděli.
Beri vysíleně klesla na zem, když vydala zbytek své energie na další z drtivých smrtících kouzel.
Ona magie s jejím soupeřem sice zacloumala, avšak - stále to byl Bůh.. Svou zesláblost a bolest se snažil nedát najevo, v každém případě si snažil udržet důstojnost a vnitřní klid. Namáhavě došel ke královně a probodl jí prázdným, hlubokým smrtícím pohledem svých nekonečně černých očí. Věděla, co má v plánu. Vysát z ní život. Zpupně zavřela oči, zatnula zuby a snažila se doslova udržet ve svém těle. Vzpomněla si na svůj výcvik, na všechny ty, kteří jí zasvětili život - aby přežila. Přece je nemůže zklamat.
Vymrštila se na nohy a spolehla se na Přírodu. Bez vlastních sil se poddala vůli Země. Vítr jí hbitě, bystře, jakoby čekal, kdy bude moci konečně zasáhnout, vynesl několik metrů do vzduchu. Shinigami na ní zdola jen nechápavě hleděl a zvažoval další postup. V tu chvíli však z půdy pod jeho štíhlýma nohama bleskově vyrazily různé dužnaté, avšak silné kořeny, které mu svazovaly tlapy. Bránil se, ale v hloubi duše věděl, že už to nemá smysl, že prohrál - věděl, čím udeří naposled. Se vší hrdostí a důstojností se jí tedy podíval do očí. Nebál se. Přijal svůj osud. V duchu děkoval, že mu Matka Smrt dala do vínku sebekázeň a odvahu, spravedlnost a klid..
Beriiny oči se proměnily v žhavé uhlíky. Leskly se v nich divoké plameny. Otevřela tlamu a vychrlila ze svých útrob nespoutaný lítý oheň. Plameny se snesly, ba přímo slétly, dopadly na odevzdaně stojící černý přízrak smířený se svou porážkou a obklopily ho. Vlčice přistála na zemi naproti svému nepříteli. Dívala se do jeho upřímných, děsivých očí, když ho pohlcovaly nezkrotné plameny. Kývnula a přivřela oči. Věděla, že ho to nezabije - Smrt nelze zabít. To ona zabíjí. Jen se jí Shinigami dlouho, dlouho nepřiplete do cesty - prohrál svůj boj a uznal to. Nebude s ním už muset válčit. Když ho ničivý rudý obránce přírody zcela pohltil, rozpršelo se a očišťující déšť uhasil oheň do poslední jiskry, stejně jako spláchl třpytivý popel, který zbyl. Uklonila se, poděkovala živlům za pomoc a vděčně se pousmála. Sama by to nejspíš nezvládla. Divoký řev jí připomněl, že ještě není konec, ohlédla se a posilněně, uvolněněji se rozešla ke dvěma, z posledních sil udatně válčícím vlkům.
Kapky deště z nich smývaly množství krve a osvěžovaly jim horké čenichy. Danny se vysíleně, ale poháněn nadějí a touhou po vítězství odrazil a vynaložil zbytek sil, aby dostal protivníka k zemi. Znovu a naposled..
Ruge ho od sebe odkopnul, ale už nedokázal vstát. Oba si náhle všimnuli černotyrkysové vlčice. Kývla na svého druha. S vděkem a snad i náznakem úcty a úlevy se vzdálil do ústraní, povolil konečně své napjaté svalstvo a celý uřícený nechal jazyk visicí z tlamy smáčet milým vytrvalým deštěm. Jeho družka se zatím těsně přiblížila ke svému bratru. Stála nad ním a shlížela k němu. Lítostivě. Zklamaně.
,,Vlci ale neprohrávají, pamatuješ?" Usmál se na ní. Byl náhle jiný. Jeho vztek a nenávist konečně polevily. Změnil se...
,,Živí se nadějí ve vítězství do poslední chvíle života.." vzpomněla s příjemnou nostalgií na slova jejich společného milovaného otce a musela se usmát. Dívala se na něj a chtěla se zeptat - Proč?
Odpověděl jí potemnělýma očima - Ztratil jsem se sám v sobě.
,,Ano.." hlesl.
,,Ale ty.. Nejsi vlk." Její tón se změnil z měkkého a sentimentálního na přísný, chladný a zklamaný.
,,Já vím, Sestřičko." Mluvil tiše, čistě, skoro až jemně a konejšivě. Jako pravý starší bratr.
,,Ne. Já nemám Bratra..," řekla a v jejích hlubokých očích se zaleskly slzy. Zvedla tlapu a položila mu jí něžně na krk. Zachvěla se, stiskla čelisti k sobě a došlápla. Z očí se jí vydrala slaná krůpěj smutného uvědomění a lítosti. Ale nelitovala toho. Nelitovala...
Tvor, na kterém jí ve skutečnosti záleželo a doufala v jeho prozření, se nebránil. Nechal zbytek své energické ušlechtilé královské krve opustit jeho bojem zubožené, avšak stále respekt budící hrozivé tělo. Pochopil - celou dobu bojoval jen sám proti sobě. Byl vděčen za spásné vykoupení...
Odevzdaně zavřel oči. Znovu se pak setkal se svým bývalým spojencem Shinigamim - s kterým smířeně opouštěl tento Svět.
Vydechla - všechnu svou duševní bolest - odvrátila se bez jediného pohledu na tvrdý dopad svého rozhodnutí a dokulhala posmutněle ke svému druhu. Čekal tu na ní..
Chápavě jí podepřel a položil jí hlavu na šíji. Chvíli takhle stáli v objetí. Temná mračna se na noční obloze roztrhla a přestalo pršet. Po hřbetech je pohladil důvěrně známý hřejivý paprsek. Usmáli se a pohlédli k nebi. Luna ve své plné síle na ně vděčně shlížela. Nadechli se svěžího, pročištěného nočního vzduchu a spolem zavyli. Tak dlouze, upřímně a procítěně. Řekli jí všechno, co měli na svých srdcích. Pak se pomalu rozešli domů. Bok po boku.

Potrhaní, zkrvavení, zranění, vyčerpaní. Ale živi. Spolu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beri Beri | 26. prosince 2009 v 15:36 | Reagovat

Je to úplně úžasný, nepopsatelně nádherný, prostě dokonalost. Krásně to popisuješ. Píšeš tak krásně, že se stydím za některé své povídky ;)..
Děkuji za Happyend, zvedlo mi to náladu.
Nádhrná propracovanost detailů. Aý mi dochází slova..
Běhal mi z toho mrýz po zádech a málem jsem se rozbrečela, ale musím říct jedno..
Jsem na tebe hrdá ;)

2 Beri Beri | 26. prosince 2009 v 15:37 | Reagovat

Až a mráz.. Ach ty moje chyby ;)

3 vivienne vivienne | Web | 28. prosince 2009 v 17:31 | Reagovat

nádhera

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.