5. kapitola

30. prosince 2009 v 10:22 | Long |  Sága elfů Yoků
Napsala jsem první část, kousíček textu na papír ve škole a pak se neměla k tomu, abych to přepsala do pc - a mohla pokračovat. Pak jsem to zas měla dlouho v rozepsaných, než jsem to zkorekturovala. No jo, dávám si na čas..


Našlapovala pomalu, tiše a obezřetně. Hrozivé kolosy stromů se na ní přísně mračily. Měla chuť se otočit a pelášit domů. Hnala jí však touha, mocná neodolatelná touha je najít. A žádný cíl není tak nepravděpodobný, abychom se aspoň nepokusili.
Její kožený oděv jí zde už nedokázal zahřát - ne nadarmo se tento les jmenoval Severní. Drkotala zuby, ale šla odhodlaně dál. Přes masivní větve smrků spatřila blednoucí nebe a poznala, že se brzy rozbřeskne. Celu noc je na nohou. Taky jí to dává její tělo pocítit. Navíc - určitě už jí hledají. Bude s tím mít problémy a za to, že zmizela uprostřed noci až takhle daleko, se nebude moc hnout z tábora. Zaplatí za to. Ale to je nepodstatné - teď záleží jen na jejich setkání. Na ničem jiném...

Erunen povstal. Vztáhl svalnaté paže k ponuré ranní obloze a popřál duši svého bracha šťastnou cestu. Vítr zesílil a zcela tělo medvěda pohltil. Nadnesl je několik metrů nad zem ve větrném víru. Vířivý divoký vzduch najednou jakoby zhmotnil a v podobě tyrkysové modři se rozlil kolem těla a po něm. Vypadal tedy spíš jako podivná magická voda, zvláštně svěží, kouzelná, poletující. Medvěd doslova zmizel v onom krásném pestrém modrém ,,něčem," jakoby ho voda rozpustila a vzduch rozfoukal. Pak se znovu zvedl poryv větru a podivná vzdušná tekutina se rozlétla do všech stran a rozptýlila se, či zmizela z dohledu.
Země zpátky přijala tělo a duše - duše získala věčnou svobodu...

Najednou se musela zastavit. Ne snad, aby ulevila zolovněným, bolavým nohám, ale protože něco zaslechla. V sobě. Byl to instinkt, ten, který doutnal v každém elfu, ale u ní byl navíc jaksi.. Zostřený, zdokonalený, lepší, víc zvířecí.. Vlčí. Polknula. Udělalo se jí zle. Její instinkt jí nikdy neříkal nic přímo, mluvil k ní v metaforách, přirovnáních, pocitech a náznacích. V otázkách a hádankách, v tajemstvích. Už se ho naučila vnímat a rozumět mu. Nyní spíš nechtěla přijmout, co jí říkal. Rozpoznala jednotlivé symboly a otázky, které jí rozluštily celou zprávu, jíž jí kdosi seslal.
Krev. Vytí. Bolest. Smrt. Beznaděj. Člověk. Člověk!!
Zpanikařila. Zalapala po dechu a vší možnou rychlostí, jakou jen dokázala vyvinout, vyrazila dál lesem. Zakopávala o pařezy a větve, ale nespadla na zem. Schytala několik šlehanců a plesknutí od větviček a listoví, ale nezavřela oči, nezpomalila. Řítila se zcela nemotorně a bez rozmyslu - věděla však kam. Vedla jí její mysl.
Běžela a běžela v naprosté panice a strachu z toho, že přijde pozdě...

Elf polkl hořký zármutek nad ztrátou. Elfové a zvěř k sobě byli hrozně vnímaví a jaksi družní. Žili se zvířaty v naprosté symbióze, úctě a porozumění a zvěř jim věřila. Každá smrt toho druhého, byť se blíže neznali, opačnou stranu zarmoutila.
Náčelník západního kmene byl nyní na pochybách. Musel najít svou dceru, to bylo hlavní, a taky to udělá jako první. Ale pak? Dosud s lidmi řešil vše cestou míru, dohodami, smlouvami, kompromisy.. Tohle by ho nikdy nenapadlo. Věděl, že někdy se našel drzoun, který lovil v jejich lesích, ale vypadalo to, že téměř každý člověk hrubě porušoval veškeré dohody a pravidla, na kterých se s nimi před několika lety domluvil. A nejen on. Zástupci všech původních ras na velkém koncilu ve středu Moiky, v Paláci Vlády.
Shromáždění všech vládců se musí svolat znovu. Ano. To bude to první, na čem začne pracovat po nalezení a přivedení dcery zpátky do bezpečí. Trošku se tím uklidnil, avšak nedokázal vyhnat z hlavy myšlenky vyčítající mu selhání, slabost a zklamání svých ,,svěřenců." Se zatnutými zuby se neúnavně vydal dál za Calií.

Pár okamžiků potom, co vyšlo studené ranní slunce, vyšla Írimë roztěkaně ze stanu. V táboře bylo naprosté ticho a klid, všichni ještě spali. Ona i její syn ani oka nezamhouřili. Věděla, že nemá, ale přesto o Caliině zmizení Attovi řekla. Stejně by to na ní poznal sám. A ke svým dětem ona byla vždycky upřímná, nikdy své rodině nelhala. Vlastně nikomu nikdy nelhala..
Už to trvalo moc dlouho. Už moc dlouho byla její dcerka pryč a už moc dlouho jí její manžel hledal. Přestože byla silná, Calii věřila, a věděla, že se o sebe postará, jímal jí neviditelný, lezavý, nepatrný a o to agresivnější strach. Dusila by se jím, zabíjel by jí, nebýt její spanilé klidnosti, vyrovnanosti a jakési.. racionality, která jí pomáhala vidět věci v lepším světle, nikoliv tragicky.
Nejhorší ale bylo, že i takhle na dálku pochytila tíživost myšlenek a paniku duše své ratolesti, a to jí její snahu o klid pěkně rozhoupalo. Nerozumněla tomu.
Ucítila na rameni hřejivý stisk ruky svého syna. Usmála se. Měl veliké ruce, dvakrát tak velké jako ona sama. Po svém otci. Přišlo jí, že je mnohem klidnější, než ona, ale ty pochybnosti a obavy v jeho mysli dokázala také přečíst, byť stěží a letmo. Byl spíš po Erunenovi - roztržitý, neklidný, neposedný, spíš na činy, než na myšlenky a slova.. Ale snažil se být silný a nepřitěžovat jí svým strachem - věděla to a byla dojata. Vděčná a dojatá.
,,Vrátí se. Brzy. Uvidíš."
,,Já... Já vím," vzdychla a rozhodla se zabít čas přípravou snídaně. Attanóno zůstal venku a vyčkával. Marně.

Dělilo je posledních několik skoků, posledních pár vteřin. Slyšela bolestivé kňučení, rozhořčené vrčení a zoufalé vytí. Tak táhlé, hluboké bezmocné vytí, až jí vehnalo slzy do očí a drásalo uši. Bolestně sevřelo srdce a rozvířilo myšlenky, šlo-li to více.
Byla úplně vyčerpaná, přesto posbírala poslední zbytky sil a zrychlila. Trny se jí zabodávaly do nohou, větve jí šlehaly přes obličej.
Ostrá, bodavá fyzická bolest však nedokázala přehlušit tu vnitřní, duševní.. Calië se nekontrolovatelně panicky řítila kupředu, div nevzlétla a pak jí hustý lesní porost konečně vyvrhl ze svých útrob. Dopadla na měkkou půdu posypanou zlatavým jehličím a šiškami. Klečela na kraji prostorné, malebně působící lesní mýtinky, která jako by do tohoto hrubého protivného lesa ani nepatřila. Působila tak příjemně a klidně.. Zároveň však podivně podezřele, nechráněně, výhrůžně a ... děsivě.
Úkryt zde mohlo poskytnout jen pár holých keřů, křovisek a vyvrácených pařezů či spadlých kmenů porostlých mechem. Nic se nehýbalo. Vládlo hrobové ticho. Pach krve otrávil všechen čerstvý vzduch. Purpurová lesklá zmírající tekutina se zvolna vsakovala do hlíny. Přes slzy paniky a strachu Calië uviděla to, co nespatřila ani v těch nejdivočejších nočních můrách. Srdce se jí málem zastavilo, když se jí naskytnul pohled na krví potřísněnou mýtinu plnou nehybných mrtvých těl.
Vlčích těl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Faira Faira | Web | 31. prosince 2009 v 13:46 | Reagovat

No tohle :o Takový akce, ale ten konec - to budu mít dneska tuhý staní.

2 Faira Faira | Web | 31. prosince 2009 v 13:46 | Reagovat

*spaní - jsem chtěla napsat, pochopitelně =)

3 Bella Bella | Web | 3. ledna 2010 v 12:47 | Reagovat

Do poslední chvíle jsem doufala.. Měla jsem jednou podobnou noční můru.. :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.