2. část

9. prosince 2009 v 18:31 | Long |  Andělé a démoni
Druhý dílek. Baví mě to, ponořila jsem se do toho.. Prožívám to.
Omlouvám se, jak ,,zle" tu vykresluji křesťanství, ale v té době byla církev něco, co by si ani nezasloužilo jméno.. Ale jak se níže zmiňuji - to ne Bůh, to lidé..


Dovlekli mě do toho jejich zatuchlého kostela. Obličej se mi pod náporem slaných krůpějí slz div nerozpustil. Stále jsem nemohla uvěřit, že jsem na světě úplně osiřela. Nyní se rozhodovalo o mém životě. Farář se rozvášněně dohadoval se správcem.
,,Je to ještě děcko, může se převychovat, není přece třeba jí zabíjet.."
,,Musíme jí nějak potrestat! Je to sice dítě, ale dítě čarodějnice!" Ten náboženský fanatik by mě nejradši viděl na oprátce.
,,Tak.. Jí do žádné rodiny nedáme. Stejně by se jí báli.. Necháme ji žít samotnou, možná nepřežije, sama zemře a nikdo nás nebude osočovat z vraždy malé dívky.."
,,To ale nestačí!! Musí si alespoň trochu vytrpět!!" Na tváři faráře se zjevil příšerný, krvežíznivý nelidský škleb. Polekaný správce o krok ustoupil.
,,Co..Co navrhujete?" Tenhle starý mrzutý dědek mu začínal pít krev. On má přece město na starost! On je správce! Ať však chtěl, či ne, musel se starci znovu podřídit.
,,Přijde o své oči! O své hluboké, děsivé magické oči, aby nás jimi nemohla dále proklínat. A přijde o svůj jazyk! To aby nemohla dál šířit drzé lži, jako její matka.." Ďábelsky se zasmál, až správce zapochyboval, zda je vůbec při sobě a radši podruhé couvnul. Já na ně jen vyděšeně civěla a sevřel se mi žaludek. To radši zemřít, než už nikdy nespatřit oblohu, hvězdy, měsíc, slunce, stromy..
,,Není to příliš kruté?" Zkusil to starosta města naposled.
,,Ne!!"
,,Dobrá.." ukončil diskusi smířeně, vzdychl, krátce a snad soucitně se na mě zahleděl a odebral se zpátky na radnici. Nechal mě tu, na tomhle falešném hnusném místě s tím bílým tlustým červem. Otec si spokojeně promnul ruce. Drapl mě za vlasy a táhl z kostela. Vysmýkla jsem se a nenávistně ho probodla pohledem. Byl malý a slabý - ne větší než já. Proti mé vůli by mě nikam nedotáhl. Kdybychom se do sebe pustili.. Možná by se mi podařilo ho zabít.
Rozzuřeně jsem zatla ruce v pěst a udělala k němu smělý záludný krok. Na moment ztratil sebedůvěru a v jeho očích se mihl stín strachu. Bál se mě. Usmála jsem se. Děsila jsem ho. Rozešla jsem se k němu, než jsem ho však stačila napadnout, hysterickým řevem přivolal své oddané lidi, kteří mě nelítostně zvládli zkrotit.
Všichni se semnou přemístili na náves, kde pomalu dohoříval poslední oheň mé matky. Bylo to příšerné. Nechutné. Nelidské. Barbarské. Hříšné. Kruté a neuvěřitelné. Nikdo dosud v našem městě takto popraven nebyl. Dokud nebyli křesťané, měli jsme se všichni v úctě a přátelství...

Srazili mě k zemi, klečela jsem nyní na kamenné studené podlaze, se sklopenou hlavou jsem se bála pohlédnout přes clonu mých rozcuchaných vlasů na to, co se kolem mě děje. Ještě jsem ani neměla možnost truchlit nad smrtí matky, kterou jsem si dosud ještě nejspíš nepřipustila, a už jsem musela čelit ohrožení svého vlastního života.
Katolík jim všem pěkně hlasitě vysvětlil, čím že mě to hodlá potrestat. Lidé vytřeštili oči - nejspíš to bylo moc kruté i na ně. Ozvalo se pár nesmělých, pobouřených prostestů. Pak se přidávaly další a další:
,,Vždyť je to ještě dítě!"
,,Tohle přece nemůžeme!"
,,Akorát tím rozhněváme Duchy!"
,,Co je moc, to je moc, nejsme zvířata!"
Popuzený farář nenávistně zavrčel a zjednal si zase ticho. Nechtěl si lidi proti sobě poštvat - teď, když mu tak krásně zobou z rukou. Horlivě přemítal. Pak na mne ukázal obtloustlým prstíkem:
,,Dobrá, nechť jsou její uhrančivé čarodějnické oči ušetřeny! Ale již nikdy nepromluví..!" To byl definitivní rozsudek. Byl to mžik, než ke mně přišel krvežíznivý kat s kudlou. Mžik, než mi barbarsky vyřízl jazyk, mžik, než jsem omdlela nesnesitelnou bolestí, dusíc se vlastní krví.
Mžik, než jsem se stala němou bytostí.

Tím však mé utrpení zdaleko nekončilo. Byla jsem nyní odkázána jen sama na sebe. Musela jsem sama shánět jídlo, pití a dřevo do krbu. Sama se o sebe postarat. Sama přežívat..
Ještě, že mi nechali alespoň ten náš zchátralý domek. Společnost se ode mě úplně distancovala (nebo to bylo naopak?), nikdo nebyl ochoten mě zaměstnat, tak jsem jídlo musela buď krást, nebo schánět všemožně v lese. Učila jsem se lovit menší zvěř, očistit jí od srsti a vnitřností a upéct nad ohněm. Někdy mi těch zajíců bylo líto a strašně jsem si jejich smrt vyčítala, ale utěšovala jsem se tím, že je to nutné - k mému přežití.
Než jsem však takového rychlého, uskákaného bystrého ušáka dokázala lapit, musela jsem vynaložit velké úsilí. Mnohem snazší, ale za to riskantnější, bylo jídlo krást. Kradla jsem výhradně jen potravu, protože peníze mi tu beztak byly k ničemu - nikdo mi nic neprodal. Jako by se proti mě všichni zpykli. Jakoby jen hladově čekali, až to vzdám a nechám smrt přijít blíž.
Já se ale nevzdala.
Nikdy jsem se nesnížila k žebrání. K tomu, aby mě viděli na kolenou škemrat o kus žvance. Za krádeže bych se sice taky měla stydět, ale já se nestyděla. Brala jsem jen těm, kterým hlad nehrozil. Těm, kteří si toho sotva všimli a přes svá velká břicha mě ani zahlédnout nemohli. Beztak jsem je všechny nenáviděla, tak jak jsem k nim mohla cítit nějakou úctu či dokonce soucit.
Nastal ledový prosinec, napadlo hodně sněhu a udeřily první mrazy. Postřehla jsem, že v prosinci křesťané chodili mnohem častěji do kostela a těšili se nějakému svému významnému křesťanskému svátku. Vyvolalo to u mě dávivé reflexy. Oni si se zbožnými ksichty (pardon..) chlastají vínečko a papají ty své hostie, poslušně se křižují a trapně mumlají své naivní modlitbičky, zatímco já získávám vodu z rampouchů a sněhu, prokřehlé slabé ruce nutím k rychlým chmatáckým pohybům, mučím své nohy při pronásledování divé zvěře temným lesem a navlhlým klestím se snažím trošku vytopit chaloupku a malinko se zahřát.
Nepřijde vám to nefér? Městská smetánka versus dvanáctileté vyplašené pískle? Já vím - život prostě je NEFÉR.
Ale já mu ukážu..

Když jsem tomuto drsnému, krutému, ale jedinému možnému způsobu přežívání zimy jakž takž navykla, částečně se vyrovnala se svým zármutkem (zdůrazňuji částečně.. zcela to nepůjde nikdy..) a smířila se se svým těžkým životem, často jsem vzpomínala na matku a její poslední slova. Jednoho vánicového večera, kdy vítr dul za okny a sníh ve víru narážel do dveří, jsem v naší - kupodivu konečně celkem vytopené - světnici dojedla skromnou večeři, kyselé jablko, jež jsem náhodou překvapeně objevila pod stolem v hostinci, a zbytek králičí zadní nohy. Zapálila jsem všechny svíčky a převlékla se do svých překrásných, svátečních, blankytně modrých - jako nebe za jasného letního dne - bohatě zdobených, kouzelně sešitých, jiskřivě lesklých elegantních šatů. Byl to dar od mé matky k mým jedenáctým narozeninám.
,,Jedenáct je krásné číslo, Shadenio! Věk, který se skládá ze dvou stejných čísel a čte se stejně i pozpátku, nemáš za život mockrát. Jsou to nejkrásnější věky našeho bytí. Jedenáctka je první z nich. Pak dvaadvacítka, třiatřicítka, čtyřiačtyřicítka.. A pak už jsme zase staří," říkávala mi s milým úsměvem. ,,Život je nekonečným koloběhem. Kruh, který točí stále stejně. Chůze, jíž nelze zastavit. Dalece se táhnoucí Cesta, na jejíž konec nedohlédneme." Zasněně se přitom dívala na noční oblohu a hvězdy, na mlhavé obláčky, zářivý tajemný měsíc a jeho hluboké krátery, vždy, když jsme spolu ležely o letních nocích na louce, bok po boku, a povídaly si. Jen my dvě.
Zaleskly se mi oči. Vyschlo v krku. Udeřila jsem sevřenou pěstí do našeho masivního stolu. Po líci mi sklouzla slza. Jedna jediná, tak moc přeplněná žalem. Ještě neměla odejít. Ještě měla být semnou. Ještě jsem neměla být takhle sama...
Zasedla jsem k našemu krásnému stolu, v těch nádherných šatech a mlčky hleděla do plamínků mihotajících se na svícnech. Nechala jsem klesnout hlavu na dřevěnou desku a prsty jsem líně, uvolněně máčela v horkém vosku. Dělala to ona, pokaždé, když jí něco trápilo, nebo když potřebovala cítit aspoň tohle ,,cizí" teplo.. Vosk mi stékal z bříšek prstů ke kloubům a odtud k zápěstí a předloktí. Nechával za sebou kalné, teploučké cestičky a příjemně hladil. Náhle mě z letargické melancholické činnosti něco vytrhlo. Škubla jsem sebou a zamrkala. Prudce jsem vstala od stolu a rázovala k pár kusům svého obyčejného, všedního oblečení, které se nyní povalovalo na lesklé vydrhnuté podlaze. Jak jsem si mohla vzpomenout až nyní?! Vzala jsem do rukou svou blůzu a začala jí roztržitě, nervózně a vyplašeně prohledávat. Prohmatala jsem všechny kapsy. Nic. Zaklela jsem. Podívala jsem se i do ostatního oblečení, byť jsem věděla, kam jsem ten amulet od matky dala. Věděla jsem to, stejně jako to, že riskuji a své děravé chatrné kapse věřit nemohu. To není možné. Musím ho najít! Prošmejdila jsem celý domek a zoufale se vydala v tom nečase i ven. Přehodila jsem přes sebe dlouhý jemný šál, do kterého jsem se pečlivě zabalila, a vyrazila nejdřív na náves. Tam, kde se TO stalo. Jednala jsem hloupě, pošetile a nesmyslně. Byl to už skoro měsíc a já si až nyní vzpomněla na kamínek od matky, až nyní ho jdu hledat, maličkatý kamínek, který může být všude po městě, ale i v lese a na loukách. Po Oddnesiině smrti jsem stále jen někam utíkala, schovávala se.. Před nespravedlivým životem. Prolezla jsem tolik lesů, palouků a plání, jakož i uliček a opuštěných stavení ve městě. A vše teď navíc bylo zasněžené. Neměla jsem šanci. Ne! Musela jsem ho najít, musela.. Byla to nejčerstvější vzpomínka na ní. S poslzenou lící, zoufalým výrazem ale odhodlanou myslí jsem prohledávala dlažbu na náměstí, kde byl naštěstý sníh odházen, všude jinde byla minimálně patnácticentimetrová pokrývka. Pochopitelně jsem nic nenašla. Mrzly mi ruce i nohy a lozila jsem venku ve svých vzácných svátečních šatech, které jsem chtěla použík k ...
Ustala jsem v zoufalém kňučení a zběsilém prohledávání země. Polkla jsem a zaposlouchala jsem. Slyšela jsem volně, divě tančit ladné vločky prachového sněhu, stejně jako jsem slyšela jejich dunivé dopady na zem a na má ramena, kde se s poslední zaúpěním zaleskly a roztály na horké kůži. Slyšela jsem rozvášněné hrubé hlasy z blízké hospody. Slyšela jsem kvílet vítr a stoupat kouř z komínů. Slyšela jsem bušit své srdce a plynout můj dech. Zoufat svou duši a neúnavně štěbetat svou mysl. A do těchto zvuků jsem se zaposlouchala - do sebe. Do svého těla, mysli a duše. Stála jsem tam, kolem se snášel sníh, nademnou se klenula obloha, krásně modrá, avšak bez hvězd, a nerušeně poslouchala svému vnitřnímu hlasu. Instinktu. Intuici? Podivné, nové síle..
Zavřela jsem oči.
Uviděla jsem se poraženecky, vyděšeně klečet na dlaždičkách v kostele a kolem mě vnímala hádku faráře se správcem. Správce svou rozepři prohrál. Pohladil mě falešným lítostivým pohledem a odkráčel. Farář mě chytil za vlasy a táhl z kostela. Vysmýkla jsem se. V očích mi vzplanuly jiskry a já se k němu dravě přiblížila. Vyjekl. Couval. Křičel. Už jen kousek a srazila bych ho k zemi, umlčela bych ho. V tu chvíli se však dovnitř přihnali tři katolíci, dva muži a jedna žena. Společnými silami mě od něj odtáhli a pořádně semnou zacloumali. Cink. Drobný, třpytivý, barevný předmět dopadl na šedé dlaždičky. Zakutálel se k prvním sedadlům. Au. Drtili mi ruce, rozdírali kůži. Táhli mne odsud pryč. To jsem ještě mohla mluvit a syčela jsem po nich pohanské urážky a nadávky...
Divoce jsem otevřela oči. Planul v nich hněv a bezmoc, jako kdysi. Zároveň však pochopení, překvapení a spokojenost - už nemusím dál hledat. Snad ale prsten v kostele zůstal..
Bez váhání jsem se přiblížila k těm nenáviděným, zčásti proskleným velkým dvojdveřím. Vevnitř se svítilo. Doufala jsem, že tam nebude moc lidí a hlavně ne farář.. Odhodlaně jsem stiskla kliku a vklouzla dovnitř. Přelétla jsem celou síň pohledem a nikoho nespatřila. Potichu, váhavě jsem se rozešla k předním židlím. Cestou jsem si ale dodatečně všimla té jediné bytosti, která tu trávila večer modlením. Úplně u oltáře, v první řadě sedadel, avšak vpravo, na druhé straně od místa, kam spadla má upomínka, se krčila Rigara, ovdovělá bezdětná stařena, bylinkářka a podivínka, které nějakou dobu trvalo, než upustila od pohanství. Stále jí v chalupě bublaly nějaké lektvary a nápoje, někdo dokonce říkal, že zkouší i kouzlit. Ale fanatici jí dali pokoj, jelikož oficiálně je křesťankou. Znala se s matkou. Rozumněly si. Byla pro ní takovou.. tetou. Dokud nepřestala vyznávat pohanství, měly se rády...
Mlčky jsem kolem ní prošla, naše pohledy se krátce, ostýchavě setkaly.
,,Dobrý večer, maličká Shady... Že by jsi se přecejen přišla pomodlit?" Nadechla jsem se k pozdravu, když mi došlo, že nemůžu mluvit. Bývala jsem jedině sama, proto jsem si to ani moc neuvědomovala. Lítostivě jsem zakroutila hlavou, hbitě se sehnula a na podlaze téměř okamžitě nalezla svůj milovaný amuletek. Stiskla jsem ho pevně v dlani a vděčně se zase nepřímila.
,,Čekal tu na tebe už dlouho," usmála se na mě vdova. Zamračila jsem se. Ten kámen? Ví o něm snad?
,,Je dobře, že ses pro něj konečně odhodlala přijít." Ale tak to přece není. Já o něm jen nevěděla.. Tak bych jí to chtěla říct. Ale jen bezmocně krčím rameny a kývám.
,,Přisedneš si na chvíli ke staré opuštěné ženě? Myslím, že nikam nespěcháš. Můžeme si dělat navzájem společnost. Na Vánoce by neměl být nikdo sám." Nechápavě se na ní dívám. Na jaké Vánoce? Nechápu, o čem to mluví, ale i tak, to přece nemůže myslet vážně, já! abych vysedávala v kostele! Kdybych nemusela, ani bych sem nelezla! Dívá se na mě tak zkoumavě. Zdá se, že to pochopila. No, bylo by načase...
,,Aha.. Promiň, mělo mě napadnout, že to tu nemáš ráda a nechceš se tu zdržovat. Víš, Vánoce jsou významné křesťanské svátky. Lidé jsou v jejich době pohromadě, dávají si drobné dárky a dokazují si svou lásku. Dělají různé zvyky, které mají jejich rodinu držet pospolu. Zvlášť na Štědrý den. To je dnes, víš, Shadenio?" Zamyšleně jsem jí poslouchala, výmluvně jsem ukázala na svá ústa a začala se vzdalovat.
,,Mně by stačila jen tvá přítomnost, dítě. Ale chápu to. Dobrou noc, Shadenio.." Odvrátila zklamaně pohled, sepnula ruce a začala neslyšně pohybovat vyschlými rty. Odcházela jsem rychle pryč, aby jí nenapadlo zas mě přemlouvat. Už jsem otevírala velké dveře, když jsem její znavený, opuštěný hlas zaslechla znovu:
,,Víš, Shade.. Bůh není zlý. To lidé. On za nás nemůže. Každý si volí svou Cestu sám. Bůh není zlý..."
Do očí se mi nahrnuly slzy. Ohlédla jsem se. Zarmouceně, ale s nadějí se na mě dívala. Vzlykla jsem a přibouchla dveře od toho příšerného místa. Utíkala jsem domů. Prolévala jsem další a další slzy a koupala se v zoufalství a lítosti. Opět.
Jestli ten hrozný zlosyn vážně existuje a dlí nad námi, jak nemůže být zlý, když jim vůbec dovolil mi takhle ublížit? Jak nemůže být zlý, když jim dovolil zabít bratra i matku? A mně vrhnout do hlubin věčné samoty?!
Nevím proč, ale najednou jsem byla zase až po uši v depresi, bez přestání jsem brečela, a to i potom, kdy jsem uříceně doběhla domů a skončila v peřinách s tyrkysovými šaty na promrzlé kůži, a malým blýskavým amuletkem v ruce. Zas po delší době jsem se přestala bránit a pustila ze sebe nahromaděné množství žalu. Plakala jsem a plakala. Bůh byl zlý. Lidé byli zlí. Neskutečně zlí.

Přes to všechno, jak moc jsem nenáviděla křesťanství, jsem sentimentálně myslela na Vánoce a na to, jak bychom je mohli společně slavit. Jako rodina.
Ale o ten slavný, opěvovaný Štědrý večer jsem jen bezmocně ležela a topila se v slzách. Byly Vánoce. A já je celé probrečela. Dočista sama...

Druhý den jsem se probudila se slzami slepenýma očima. Byla jsem nastydlá, kašlala a smrkala. Nebylo mi dobře, byla jsem zesláblá, unavená a vyčerpaná - probděla jsem celou bídnou prosincovou noc. Pečlivě jsem uhladila modré užmoulané šaty - nikdy mě nenapadlo, že bych v nich mohla spát - a pořádně si prohlédla dar od maminky. Položila jsem ho (bezpečně) na stůl, převlékla se (tentokrát jsem neriskovala poničení toho krásného oděvu) do obyčejného všedního oblečení a vydala se do města ukrást nějakou snídani.
Měla jsem jasno - vyčkám na večer a pomocí broušeného kamene od mamky, svíček a svého vnitřního instinktu, který jsem včera v sobě objevila, který mě ohromil a fascinoval, a přitom zvláštně děsil, se s ní pokusím spojit.
Věděla jsem, že se mi to povede. Přemýšlela jsem o tom celý den a měla to pečlivě naplánované. Ale to bych to nebyla já, aby se něco nezvrhlo a neskončilo to tragicky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elaine Elaine | Web | 9. prosince 2009 v 19:02 | Reagovat

Wow... nádherná kapitola, normálne sa neviem dočkať na pokračovanie ;D

2 Bella Bella | 9. prosince 2009 v 19:27 | Reagovat

Až teď mi došlo, že to vlastně píšeš v první osobě.. :) Je to jako obvykle plné krásných obratů a popisů.. Moc se mi líbila ta slova matky, na která vzpomínala:

,,Jedenáct je krásné číslo, Shadenio! Věk, který se skládá ze dvou stejných čísel a čte se stejně i pozpátku, nemáš za život mockrát. Jsou to nejkrásnější věky našeho bytí. Jedenáctka je první z nich. Pak dvaadvacítka, třiatřicítka, čtyřiačtyřicítka.. A pak už jsme zase staří," říkávala mi s milým úsměvem. ,,Život je nekonečným koloběhem. Kruh, který točí stále stejně. Chůze, jíž nelze zastavit. Dalece se táhnoucí Cesta, na jejíž konec nedohlédneme."

A pak to s tou svíčkou a voskem.. Tím "cizím teplem" - nikdy mě nenapadlo takhle o tom uvažovat, ale je to úžasná myšlenka :)

No a pak se mi samozřejmě líbilo tohle: "Bůh není zlý. To lidé."

Celkově moc povedené - opět :) Píšeš čím dál líp.. Chtěla jsem něco napsat ke Světu za Zdí, protože mě to oslovilo, ale nějak mě nenapadlo nic rozumného - nic, co se dá vyjádřit slovy.. A pak, že prý to, co dokážeme pojmenovat ohraničuje naši realitu.. (citát) Pf.. Taky jsme se Ti chtěla omluvit, že jsem neodepsala na Tvou zprávu.. Vzbudila mě v noci, ale byla jsme tak ospalaá, že už jsme nechtěla zapínat počítač - stále nemám kredit.. A přišlo mi trochu hloupé psát Ti teď věčer.. Snad mě omluvíš.. Jsem tady - už se mnou zase můžeš počítat - myslím, že deprese si dala odchod, takže Ti ochotně pomůžu z té Tvé :D Promiň zas za tenhle román.. Měj se hezky..

3 Faceless Faceless | Web | 9. prosince 2009 v 19:30 | Reagovat

Je to dokonalý,uplně mě to dostalo.Doufám že bude brzo další díl :)

4 Faira Faira | Web | 9. prosince 2009 v 20:56 | Reagovat

Je to krásný - moc. Takový upřímný a kruký. - řekla bych od srdce =)
Ta čás se svíčkou a voskem se mi taky hrozně líbí.
Naše učitelka zeměpisu nám povídala: Že Vánoce jsou v zimě jen z toho důvodu, aby zastínily oslavy zimního slunovratu - což je svátek pohanů, který byl v minulosti velice oslavován. Mělo je to jednoduše donutit slavit místo pohanských svátků ty křesťanské Vánoce - tedy narození Ježíše. Ten se, ale narodil na jaře. - Nemůžu říct jestli to je pravda. Nejsem křesťan, ale je to celkem zajímavý.

5 Long Long | Web | 10. prosince 2009 v 7:01 | Reagovat

[1]: Děkuju, to je skutečná poklona :D

[2]: Dík za chválu :) Svět za Zdí asi bude trochu ... problematičtější, jelikož mi dělá obtíže určité věty vyslovit či napsat. Po pravdě to všechno psát nemohu, ale mám strach, že tím pádem to ztratí své kouzlo... Takže mám menší dilema. V pořádku, myslela jsem si s tím kreditem a bylo lepšáí, když jsem se z toho pak vyspala.. Už je to lepší, ale něco přece zůstalo, ale však my dvě depku nějakou zaženem :D Ty taky, ty taky :)

[3]: Bude, nevím jestli poslední, ale bude, snad :) Jsem ráda :)

[4]: To dělá ta první osoba.. :) Jo, nejdřív bylo vše pohanské a posléze to nahradilo křesťanství. O náboženství lze polemizovat dlouho.. :)

6 Shadya Shadya | Web | 10. prosince 2009 v 14:36 | Reagovat

Páni.. já nevím co dodat.. Hrozně se mi to líbí, a sem ráda, že se ti to dobře píše ;)Vždy mě zamrazí u jména Shadenia :D Je tak podobné s mím.. (tedy mou přezdívkou)
Ani nevíš, jak si mě potešila tím, že to píšeš ;))

7 Long Long | Web | 10. prosince 2009 v 19:32 | Reagovat

[6]: Mám radost, děkuju :) To jméno je tam schválně takhle kvůli tobě :D Shadya by bylo samozřejmě lepší.. :D :) Jsem ráda :)

8 Sense Sense | Web | 13. prosince 2009 v 19:20 | Reagovat

Ke čtení jsem se dostala až teď. Baví mě to. A určitě to baví i tebe. Budu se těšit na další díly. Zvláštní, já křesťanka bych asi měla být proti tomu, ale nejsem. Vím, že lidé byli krutí. Vím co se dělo a absolutně s tím nesouhlasím. Není to o Bohu, je to o lidech.

No nic, jen tak dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.