Březen 2009

Odpusťte..

27. března 2009 v 22:05 | Long..
Přišla jsem z reálného světa. Usedla k pc. A už s nimi zapáleně mluvila. S NIMI. Kamarády přes klávesnici. Spřízněnými dušemi. Pravými přáteli. ,,Vlky".

Tajemství INSPIRACE?

27. března 2009 v 21:51 | Long |  Úvahy
Častokrát se setkávám s tím, že chci básnit a ,,povídkovačit," ale nedokážu pobrat inspiraci. Pak mi vlastně dochází, že je na každém kroku. Co na kroku, každý pohled na okolí je plný inspirace.
Kámen. Fotografie. Svíčka. Stromy. Lampy. Tráva. Louky a lesy. Znavená auta a mrtvá silnice. Popraskané zdi. Zachmuřené mraky. Déšť. Sníh. Oheň a plamínky. Vítr. Hlína! Obrazy. Pomyslnost ve vzduchu. Květiny a květináče. Elektrické sloupy. Lahve. Okna a otevřené dveře. Oblečení. Ptáci a vůbec všechna zvířata. Psí štěkot. Mrouskání koček. Moudrost oblohy. Hvězdy. Svit Slunce a Luny. Lidský hlas..

Je toho strasně, strašně moc, o čem můžeme psát a na čem se inspirovat. Jen to možná neumíme zpracovat. Třeba se nám ta určitá věc nelíbí a proto o tom nepíšeme. Měli bychom se naučit ve všem vidět krásu, protože vše je osobité a svým způsobem hezké.

Zkusme se zamyslet... třeba nad zrnkem písku, vdechnout mu život, popsat krásu, kterou v něm dokážeme vidět. Těžké? Není, pokud to osobité kouzlo dokážete vidět i v chomáči prachu. Ale právě to lehké není :D Víte, na co jsem přišla? Musím se učit hledat a vnímat krásu ve všem a v každém a zpracovávat inspiraci. Zkusme to :)

Úryvky z knihy Vlčí něha

15. března 2009 v 19:08 | Long |  Z úst moudrých
Tak jsem po půl roce (jsem líná :D) dočetla krásnou knihu - doporučuju - Vlčí něha. Na to, že to mělo jen kolem 300-400 stránek jsem jí četla vážně dlouho, takže jsem pak u konce knihy měla občas výpadky o informacích, které byly zapsány někde na začátku :D
Nu, ta kniha na mě dost zapůsobila.. A rozhodla jsem se sem vypsat pár úryvků (vět, či odstavců), které na mě zapůsobily obzvlášt, líbily se mi a mé myšlenky se k nim vracely. Většina vám nejspíš nebude dávat úplně smysl - logicky, bude se vázat k předešlému textu knihy :) Ale i tak je sem prostě musím dát :D Hezké počtení :)


Vábivý šepot jara

13. března 2009 v 9:12 | Long |  Poezie
Asi jako většina lidí (?) teď propadám jarnímu nadšení. Ehe..

Včera ráno jsem neodolala a šla do školy pěšky, a to oklikou mimo město. Šla jsem dlouho a chtěla jsem, aby ta cesta nikdy neskončila. Při nudné přednášce o lidském zdraví v SOC jsem zasněně hleděla z okna a vyzpovídala se do veršů.
Omluvte mé amatérské a sentimentální myšlenky.

Noc s vlkem (pro Kirikawa) - 2.část

13. března 2009 v 8:54 | Long |  Vlčí úmysly
Tomáš se lekne a rychle, odvážně se otočí. Je to přeci chlap.. Vyděšeně civí před sebe a lapá po dechu. ,,F-f-f-f-...frro..do!" vyhrkne, ale pak mu dojde, že to před ním není jeho bývalý pes. To není vůbec pes. To je... Ne, to nemůže být to druhé. Kde by se tu vzal? Tomáš pocítí, jak se mu tělem rozlévá děsivé vzrušení, jako to bývalo, když kdysi ničil sprejem fasády, brány, vlaky, metra a další sprejem. To, co stojí před ním, je opravdu vlk. Vlk. Vlk! ,,A nebo je to jen iluze," dodá tentokrát nahlas, zatváří se naštvaně. ,,Zase blouzníš!" zasyčí na sebe samého a přijde rázně k vlkovi(?), s nataženou rukou. Má v plánu se ujistit v tom, že je to jen přízrak jeho mysli a sáhnout se na to nedá, není to hmatatelné. Když se však přiblíží dlaní moc blízko a rychle, vlk (??) se znenadání pohne vpřed a zahryzne se mu do ruky. Tomáš vyděšeně odskočí a podívá se na ruku. Má na ní ránu po kousnutí, po opravdovém. Vidí svou rudou krev, jak mu stéká po dlani a kape na zem. Podívá se znovu na vlka. Teď už nepochybuje, že jím opravdu je...

Zvíře na něj varovně cení zuby, jako by upozorňovalo, že další takové výpady budou mít tragičtější následky. Tomáš si kleká na zem. Vlk k němu pomalu jde, pysky stále ohrnuté. Tomáš k němu, tentokrát pomalu a opatrně, natáhne druhou, nepokousanou ruku. Vlk jí se zájmem očichá a přestane cenit zuby. Pak zmateného Toma obejde a jde k oknu za ním. Tomáš se zvedne a sleduje ho. Vlk upírá oči na měsíc, jako by chtěl tou bílou krásou oslepnout. Tom se mu ani nediví. Něco ho omámí , neví, zda ten podivný (nýbrž krásný!) vlk, či ta mocná, ještě krásnější Luna. Najednou přestane řešit, kde se tam ten tvor dostal, co tam chce a jak prošel několika dvěřmi, z toho polovinu zamčenými. Dívá se spolu s vlkem na měsíc. Když pak vlk začne výt, překrásně, zhluboka a zároveň jemně, má co dělat, aby nezačal také. On přeci nemůže výt! Je to člověk. ,,Mám v pokoji vlka. V pokoji, který je v paneláku s osmi patry. V paneláku, kterých je plné sídliště, jenž obklopuje divoká, živá a umělá Praha. Proč se zabývat lidskými hlasivkami?" řekne na jedno nadechnutí naprosto klidně. Neví, co ho to má v moci ,ale poddává se tomu. Otevírá ústa, nadechuje se. Vzpomene na ty všechny bolesti, ztráty, uvědomění, deprese, zlé myšlenky a nehezké události ve svém bídném životě a zavře oči. Plně se poddá Luně. Řekne jí, co všechno ho kdy trápilo a tížilo, co ho trápí a tíží teď a čeho se bojí, že ho bude trápit v budoucnu… A z jeho úst se vydere naléhavé, upřímné, lítostivé vytí. VLČÍ vytí.


Když se ráno probudil, ležel na zemi u otevřeného okna, kde nikdo, tu nikdo. V pokoji byla hrozná zima. Chvíli se vzpamatovával, vybavil si včerejší noc. Uslyšel ve vedlejší místnosti sestru, jak poslouchá nějakou dívčí muziku, a pak drnčení hrnců z kuchyně. Usmál se, zakroutil hlavou, vstal a zavřel okno. Jak se dotkl pravou rukou páky u rámu, zasyčel a podíval se na svou dlaň. Byla na ní zaschlá krev a šla vidět rána po zubech.

Dodatek: Doporučuji brát ten konec s nadsázkou. Upozorňuji, že se NEJEDNÁ o fantasy povídku a nebylo úmyslem, aby tak vypadala. Možná vám bude připadat trochu fantasy, ale z pohledu autora (tedy mě) taková být nemá. Měli byste v ní vidět hlavně hlubší myšlení člověka, jakožto jedince, dnešní realitu spjatou s lidskou psychikou a obecně psychologii mladistvých podnícenou tím, jak na člověka působí minulost, okolní lidé, nesplněné sny a přání a výkyvy nálad. Měla jsem v úmyslu do toho zaplést i situaci myšlení psychicky labilního člověka, ale vyložte si to, jak chcete. Je opravdu těžké vysvětlit podstatu téhle povídky a já na vysvětlování moc nejsem. Víte co? Najděte si jí sami :)

Noc s vlkem (pro Kirikawa) - 1.část

13. března 2009 v 8:47 | Long |  Vlčí úmysly
Tak jsem zase jednou prohlédla blog a podívala se do povídek na přání. Byla tam -ani ne moc stará - žádost od Kirikawa/y? Kirikawo, snad se k tomuhle článku dostaneš. Neuvedla jsi, zda jednorázovku, či kapitoluvku, ale dle stručného popisu a toho, že si ,,chceš otestovat schopnosti spisvatelů" (já??) jsem odtušila jednorázovku (musela jsem jí opět rozdělit do dvou částí, celé to prý bylo moc dlouhé. Ha.), no, tak snad :) Udělala jsi mi radost tím, že chceš v ději spojitost lidí, vlků a lidské psychologie... Snad se alespoň trochu trefím do tvých představ.


Po jedné z nejrušnějších ulicích Prahy se hlučně vlekla rozjařená skupina teenagerů různého věku. Bylo jich tam asi osm. Pavla, Kamča, Milan, Peťa, Mára, Jarča, Marťas a nejtišejší z celé bandy - Tomáš. Právě vypadli kvůli zavíračce z jedné z hospod, kterých je tady nespočetno, a chystali se najít nějakou, kde je ještě otevřeno. Mára s Kamilou a Petrem už měli docela dost napito, při chůzi vrávorali a potáceli se. Ne, že by ostatní byli úplně střízliví. Každý z nich se napil, ale taková Pavla pozná míru, Martin je příliš zodpovědný a docela intelektuál a Tomáš působí vždy a všude zakřiknutě. Je to samotář a introvert, přesto ho parta bere. Dokáže to být totiž skvělý nejlepší přítel a dobrý kamarád všech, kteří si ho získají. Právě se chystá k tomu, že ostatním (pokud mu tedy většina porozumí) oznámí, že to dnes balí, odběhne na bus, kterým se sveze do své čtvrti a tam nasedne do tramvaje, která ho odveze na sídliště, kde bydlí. Očividně ho opíjení se a následně dělání kravin a poškozování veřejného majetku dosti odpuzuje a tak chce zmizet, dokud je čas. Ví, že pokud na něj budou naléhat, nebo si ho nedejbože dobírat za srabáctví, vyhecují ho k nějaké kravině, které bude litovat (již dřívě měl problémy přestat se sprejováním graffity, ke kterému ho dostal právě nějaký hec a stala se z toho závislost na vzrušení při útěku lojdům).
,,Tak já už du, čau!" oznámí rychle a zapadne do jedné z postranních uliček, aby jim co nejdřív zmizel z dohledu.
,,Ka-áááám?" uslyšel Petrův podnapilý hlas, ke kterému se přidal Marek se svým hlasitým protestem. Dívky se zatím vyšinutě pochichotávaly, tedy až na Pavlu, která zřejmě přemýšlela, že asi taky vypadne.
,,Tomé, nedělej, vole! Bude sranda, počítač ti neuteče, gembleréé... Nedělej vzornýho!" zaslechl Tomáš Kamilin smích a přidal do kroku. Je zbytečné teď něco říkat, hádali by se furt, dokud by se nerozhodl se zpít spolu s nimi do němoty. Zmizel za rohem další ulice a nechal ty tupohlávky (na které měl nyní velký vztek) za sebou. ,,Jen ať se zašijou do barů, ať se vožerou, ať se upijí k smrti!" vrčel si pro sebe a tváře mu zrudly. ,,Copak... Nemají špetku předvídavosti a zodpovědnosti..?" zakroutil hlavou a aby zahnal hněv, rozběhl se směrem k nejbližší zastávce.
Tam čekal cca 15 minut na bus z centra do obydlených čtvrtí. Než přišlo na tu jeho, hodinu se mačkal v tom přeplněném prostředku MHD. Když konečně vystoupil, šel na tramvaj, musel jí doběhnout. Ta už měla k projetí o mnoho menší úsek, a tak jel přibližně deset minut, když vystoupil na tom nenáviděném, špinavém sídlišti a vykročil ke svému paneláku. Vyběhl schody do pátého patra, výtah zase nejel. Když konečně zapadl za dveře bytu, ve kterém bydlí spolu s rodiči a mladší sestrou, měl tak akorát dost. V kuchyni ležel lístek:
,,Šli jsme s tátou k Drakovi, pozval nás Tonda na oslavu narozenin. Přijdeme po půlnoci. Tereza je u babičky. Máma."
Tomáš vzdychl. Jeho rodiče, hospoda U Draka a Antonín Kroutil... Sečte a podtrhnr si to. Výsledek? Přijdou kolem páté ráno. Zašklebí se a podívá na hodiny na zelené stěně. Jedna po půlnoci. Je rád, že je sestra u babi, aspoň má sám pro sebe celý byt a může si užívat ticha a klidu. Je rád sám. Nemusí společnost, ikdyž někdy s těmi tzv. ,,kamarády" jde ven. Nechce se lišit tak výrazně. Dělá to jen, aby se neřeklo. Daleko radši by si četl, poslouchal vážnou hudbu, hrál pc hry, nebo se sám procházel venku, mimo město. Jeho otec to ví, a nepřipadá mu to ,,chlapské". Často se hádají a matka jen nečinně a vyděšeně přihlíží. Na tváři mu hraje hořký, ironický úsměv nad svým bytím. Pak si promne oči. Nechce, aby skončil zase v depresi, odkráčí k sobě do pokoje, rozsvítí lampu a sáhne po jednom z mnoha časopisu se zvířecí tématikou, jejichž štos se mu hromadí na psacím stole. Má rád zvířata. Kdysi měl psa, československého vlčáka. Jmenoval se Frodo a vypadal úplně jako pravý vlk. Pak se přestěhovali do tohoto proklatého města, navíc do paneláku, a on o něj přišel. Teď nemaj ani kočku, ani morče, ani křečka. Nic.
,,Schválně, po kom budu toužit teď," řekne a zvědavě zalistuje v časpisu, očima hledá určité zvíře, na který je toto číslo časopisu zaměřeno. Když najde největší obrázek, pousměje se.
,,Vlk.." řekne zasněně. Když byl malý a měl ještě Froda, hrál si na to, že je Frodo vlk, věrný přítel, který zakousne všechny, kteří se mu budou posmívat, nebo ho otravovat. Kámoš, který by se od něj nikdy nehl a chránil ho po celý život. Nostalgicky a s vlhkýma očima se pousměje. Frodo takový byl, ač to byl jen vlčák. ,,Kde je mu jen konec?" fňukne, pak se zděsí a otře si oči. ,,Jako nějaká baba! Srab! Měkkota a bačkora!" zavzteká se nad svou citlivostí a nechlapáckým postojem. Hodí časopisem ho rohu pokoje, přijde k oknu a zprudka ho otevře, nasává do plic studený noční vzduch. Na potemnělém nebi příjemně září bílá Luna v úplňku. ,,Vždyť já mám vlastně vlky rád. Vždyť já je miloval... Když jsem měl Froda a občas i teď. Vždyť jsou to... úžasná zvířata!"
V mdlém světlem lampy, které osvětluje tmavé stěny, uvidí, jako by se za ním mihl nějaký stín.