Leden 2009

Nemoc ze stesku

25. ledna 2009 v 15:53 | Zlomená Long |  Střepy
Ne, už nejsem na kolenou. Jsem na zádech.

,,Jeden veselej, druhej je smutnej šeptá modli se. Klekni na kolena naposled něco si přej. Jeden veselej druhej je smutnej šeptá směj se - jako já"

Bolí mě hlava. Třeští mě v ní. Pálí mě nos. Mám suchý kašel. Při každém zachrchlání mě bodne na plicích. Mám horečku. Bolí mě celé tělo. Motá se mi hlava. Utápím se ve vzpomínkách, které pálí. Vítr zabíjí a já nemůžu nic dělat. Nezmůžu se na nic. Na NIC. Jsem zavřená mezi čtyřmi stěnami a čumím flegmaticky do blba.

,,Asi takovej pocit, jako je bodnutí nože. Asi takovej pocit, špatně tě slyším, cože?"

Jsem naprosto v čudu. Vylívám si svou melancholii tady, ikdyž vím, že to pochopí maximálně 2% z té trošky lidí, co sem občas vejdou. Ach jo. Nevím, co dělat.
Bojím se minulosti. Bojím se přítomnosti. A budoucnosti.

,,Ty se snad bojíš no to je síla, to žene mi do očí slzy"

Hledám kousky pochopení v literatuře, hudbě, vzpomínkách. Když už něco slibného najdu, brzy zjistím, že dotyčný to nemyslel tak, jak to myslím já. Často si teď čtu básně Jiřího Wolkera. Jak mu bylo, když umíral sám v nemocničním pokoji? Jak mu bylo, když postupně ztrácel víru, až to nakonec úplně vzdal?

,,Já mužné srdce ještě nemám,
sám v těžké své hodině;
a proto nevěřím"

Jak mu bylo, když si psal vlastni epitaf?? Nedokážu si to představit. Mé psychice to nepomůže, ale co už, vždyť jsem v hajzlu i fyzicky.
Myšlenky mé se zaobírají smrtí. Bya bych s těmi, co mě opustili? Jaké to asi je? Wolker se nebál Smrti. Nebál. Bál se umírání. A já? Nevím, jestli se vůbec téhle části života bojím. Venku vysvitlo slunce...

,,Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého."

A název článku? Vím, že má nemoc nemusí být ze stesku... Ale prostě jsem to asi nedovedla nazvat jinak...

Uvozovky - Divokej Bill, Pocit
Verše - Jiří Wolker, Těžká hodina a Umírání

Věčný žal...Spánek? Lež

19. ledna 2009 v 19:16 | Long |  Kňučení vlčete
Propukla v pláč
,,Vlku..."
Začala se klepat
,,Vlku?"
Podlomila se jí kolena
,,Vlku!"
Žal a bol jí začaly dusit
,,Jsem u Vás..."
Z posledních sil zaryla nehty do vlčí kůže.
,,Zůstaň..."
Svezla se na zem a poddala se spánku. Osvobození. Iluzi? Snu. Lži. Lživému spánku, který jim umožní jejich setkání. Spánku, po kterém se probudí s oteklýma očima a bledou tváří. Spánku, který jí postupně zničí.

Sbohem...

19. ledna 2009 v 17:11 | Long |  Kňučení vlčete
Zatracené vzpomínky...

"Sbohem," řekla a pohladila mě.
"Sbohem," řekla a přitiskla se ke mně.
"Sbohem," řekla a oči se jí zalily slzami.
"Sbohem," řekla a pokynula muži v bílém.
"Sbohem," řekla a dusil jí žal.
"Sbohem," řekla a já jí věnovala chápavý pohled.
"Sbohem," řekla a má hlava jí bezvládně klesla do klína

"Sbohem,"...

(Kdesi s útrobách Zapomění zaskomílá plamínek Naděje a vyšle ke mně slůvko ,,nashledanou"... Dřív, než se mi to slovo stačí dostat na mysl a vynutit pro svou přítomnost úsměv, je zmuchláno Beznaději a mrštěno zpátky do hlubin zapomnění)

Mráz, sníh, radost, volnost

6. ledna 2009 v 15:24 | Long |  Střepy
Má nálada s psychickým stavem je proměnlivá jako barva kůže chameleona pod stobarevnou duhou

Ano, je to tak. Včera jsem mluvila s kýmsi, kdo mi "vysvětlil" podstatu "našeho života"... Dá-li se to tak říci. A já se rozhodla to alespoň vyzkoušet. Usnula jsem s úsměvem na popraskaných rtech s tím, že rozdělím svůj život:

Mráz, sníh, lhostejnonost, nenávist

5. ledna 2009 v 14:39 | Long |  Střepy
Sníh, led, hrablo, brusle...
Zamrzlý mobil, nostalgie...
Vzpomínka = Zděšení. Kousky zapadly, obrázek je hotový.
"Můžu za to já...," utápění v nenáviděné vzpomínce, chuť sebe samou zatratit.
Přísaha? Vražda... Slzy, nenávist, rozkousaný ret.

Přísala jsem na své přátele, že nezapochybuji o své správné volbě v minulosti. Porušila jsem přísahu? Musela jsem... To je jisté... Mou chybu odnesl život toho nejdůležitějšího, co jsem kdy měla... Zabila jsem jí... Zabila jsem jí už tou přísahou, a pak ještě smrtící injekcí. Nenávidím se.

Pozdní sníh. Ztlumený mráz.
Sněží... - Lhostejnost... Ale jak je to možné? Co se stalo? Proč kašlu na jinak tak pozitivní úkaz?
Psí štěkot - bublavý vztek a výkřiky. Olíznutí- "Jdi pryč!"
Počítač - hádka
Spánek - bolestivé sny
Rodina? Není
Přátelé? Bojte se mé lehkomyslnosti

Jsem pryč. Tenkrát, na které se nevzpomíná. Minulost, která už není. Ztracená přítomnost.

Tělo? Schránka...

Pane Bože...