Srpen 2008

Uhrančivé oči...

28. srpna 2008 v 12:04 | Long |  Střepy
Uhrančivé oči... Zajímavý pojem, že? Ano, další z pojmů, které mě vystihují...

Mám světle modré oči. Nikdy předtím jsem na nich nic zajímavého nepozorovala. Až do chvíle kdy jsem si odplula do malé vesničky v severních Čechách na kynologický tábor...
Ubytování - čtyřmístné chatky, jak jinak mno... Všude samej hmyz, vosy, komáři, brouci, škvoři a (ó, hrůzo!) pavouci. Vyfásla jsem horní palandu. Jednou ráno jsem se zvedla, nohy ještě ve spacáku, že pudu na stopu. Spolubydlící spaly. Promnu oči, kouknu na nohy a vidím pavouka, velikosti ping-pongového míčku, jak se mi vrtá pod spacák u nohou.
"Ku*va!To si děláš *****!" Ano, takový textík budíčku jsem dopřála mým dvěma spolubydlícím. Akorát trochu větším ječákem. Výška nevýška, seskočila jsem rychlostí blesku z tý palandy, a už-už uhýbala spolubydlící, která má z pavouků ještě větší trauma než já. Samo hned pochopila, proč tak ječim, a řítila se ven xDD No, ale než jsem vyburcovala druhou spolubydlící, aby to dala pryč, než mi nadzvedla spacák atp. obří pavouček už byl tentam xD
No, to jsem zase trochu uhla...
Takhle jednou jsem se svou druhou spolubydlící spala v chatce, najednou se otevřely dveře, rozsvítilo světlo a dovnitř vplula třetí spolubydlící, která se vracela z kalby (zkalená nebyla, ale chybělo málo). Sem se lekla, kdo mě to budí, zvedla jsem rozcuchanou hlavu (to jsem měla ještě vlasy dlouhý jako koňskej ocas) a vztekle na ní koukla. Věřte nevěřte, jakmile mě viděla, lekla se tak, že vyjekla na celej areál.
"Ty vole, co je? To vypadam tak strašně??" zeptala jsem se a už jsem si pacifikovala vlasy.
"Fuj, já sem se... ty vole... Mě málem trefilo. Né ty tvoje vlasy, ale koukni se do zrcátka, máš oči jak smrtka," řekla po uklidnění docela vážně.
"Hm...," broukla sem a spala dál.

Po pár dnech jsem vstala doma v deset hodin, vlasy na všechny strany, jdu do koupelny. Opláchnu si obličej a už už vytahuju pastu na zuby, když kouknu na zrcadla na umyvadlem.
"To že sem já?!" :D
Na vlasy všude okolo už jsem byla zvyklá, ale koukala jsem si do svých tmavě modrých, temných, nenávistných očí. Šmrnc tomu dodaly ještě fialové kruhy pod očima.
Asi to bylo tím, že byly čerstvě otevřené, ale zpozorovala jsem, že když mě někdo naštve, změřím si ho pohledem, a oči mám zase uhrančivé. Temné, tmavé, zlé...

Uhrančivé oči čarodějnice...

Bytosti noci (pro mrně)

27. srpna 2008 v 20:26 | Lady Long |  Bytosti noci
No, snad se ti to bude líbit. Vzhledem k tomu, že jsi vyplnila pouze jméno (trochu neurčitě) a žádný jiný kontakt, doufám, že si to alespoň přečteš, že se o tom nějak dozvíš...

Dlouhé vlasy, krátký rozum...

27. srpna 2008 v 13:44 | Long |  Střepy
Dlouhé vlasy, krátký rozum...

Hm. Vždycky jsem toto ↑ označovala za pitomý kec z Knihy Starých pověstí českých, kdy v pověsti O Libuši a Přemyslovi ňákej senilní dědek (Chrudoš myslím, že se jmenoval), vypustil v návalu vzteku (díky Libušině spravedlnosti) z huby tuhle kravinu. Ha, ještě že jsou ty Pověsti ze Starých dob, a že se tam zatím neví o vtipech na téma blondýny. To by se teprve naší kněžně z Pověstí dostalo ovací...

Ale to jsem uhla z toho, o čem chci psát. Tedy, vždy jsem tento onen slavný "citátek" nazývala tou největší lidskou blbostí v dobách středověku, a maximálně se tomu vysmála. Ale teď...
Teď jako bych na místě Libuše byla já. Dlouhé vlasy, krátký rozum - proč mi připadá, že se to ke mě poslední dobou hodí?

Asi jsem blázen, ale teď tu sedím, a moje tmavě hnědé vlasy s nádechem zrzava už nejsou těmi vlasy, kterými byly. Ty moje vlasy, které mi sahaly k pasu, mi splývají už jen po ramenou...
Ale jakoby v kadeřnictví s mými ostříhanými vlasy zůstalo ještě něco víc.
Minulost. Pocit bezpečí. Vzpomínky. Zvyk.

Společná pomsta - 2.část

25. srpna 2008 v 13:53 | Lady Long |  Společná pomsta
Nele musela jít čtyři dny a tři noci. Když uviděla zdálky hradby vzbouřeneckého tábora, byla už hodně vyčerpaná. Opírala se o Bëlifa, a s posledních sil pomocí kouzla otevřela jednu menší bránu - kterou za sebou následně zavřela - a hledala hlavní stan. V táboře byl shon, nikdo si jí moc nevšímal, a navíc - hlídači elfy nekontrolují. Elfové jsou pro ně až moc šlechetní, než aby se oddali temnu a tím pro ně byli hrozbou. Bëlif se plahočil za Nele, byl také pořádně znavený a vyhladovělý. Najednou zavrčel, ale už bylo pozdě. Nele, otupělá únavou, nechtěně vrazila do Murtagha, který zrovna šel rychlým krokem též k hlavnímu stanu.
"Ježiš, promiň!" řekl rychle Murtagh.
"To je v pořádku, já bych se měla omlu-...," ospalá Nele nedokončila větu, když pohlédla do Murtaghovo očí. "Má tak neohrožený pohled...," pomyslela si. Pak si ho celého prohlédla a usmála se. Líbil se jí. Hodně.
"Tebe jsem tu ještě neviděl, jsi nová?" zeptal se Murtagh a probral tak Nele z myšlenek.
"Já... Ano. Dnes jsme sem přišli," kývla hlavou směrem k Bëlifovi, který jí seděl u nohy, "Já a můj strážce. Jmenuji se Nele, a hledám tu svého bratra Eledhwena, který šel na výcvik do tohoto tábora. Myslím, že bude někde s Eragonem..."
"Tak to pojď semnou. Zavedu tě tam, jdu totiž za Eragonem," usmál se Murtagh. I jemu padla elfka Nele do oka. Vykročil směrem k hlavnímu stanu. Nele s Bëlifem ho následovala.
"Eledhwen... Toho znám. Mladý elf, dosti nadaný, a dobrý bojovník. Učí se rychle, a je to skvělý Dračí jezdec," pokračoval s úsměvem v konvezraci Murtagh.
"O-on je jezdec??" vyhrkla Nele.
"Jistě. Sice ještě nemá svého draka, ale to většina začínajících jezdců. S Eragonem jsou dobří přátelé, vím, že se často učil jezdit dokonce na Safiře," řekl Murtagh uznale.
"Aha. No... Dračí jezdec. To byhc do něj neřekla," usmála se rozpačitě Nele.
"No, abych pravdu řekl, tak ani já ne, když jsem ho poprvé viděl. Ale zapracoval na sobě, píle a práce přinesly ovoce."
Za chvíli došli k velkému špinavě bílému stanu, Murtagh odhrnul plátno a počkal až Nele projde. Ta se děkovně usmála a s Bëlifem v závěsu vešla do stanu. Za ní prošel Murtagh. Nele se rozhlédla. Bylo tu pár Dračích jezdců, pár rytířů, a vzbouřenců. V koutě stanu seděl Eragon a Eledhwen. Klábosili a dvou nově příchozích si nevšimli.
"Eledhwene!!" vykřikla Nele a bežela ke svému bratrovi. Ten sebou trhl, a jakmile spatřil Nele, prudce se postavil a běžel k ní. Nele mu vběhla do náruče. Chvíli se objímali, a pak spolu začali po té dlouhé době mluvit. Eledhwen představil ostatním Nele, a naopak. Nele se pak najedla, převlékla a odpočinula. Eragon jí našel volný stan, a přidělil jí ho. Bëlif druhý den na procházce lesem (šla s ním Nele a překvapivě Murtagh) využil svých stopařských a loveckých schopností a ulovil si větší laň. Eragon, Murtagh, Eledhwen a Nele byla nerozlučná parta přátel, a mezi Nele s Murtaghem se utvořil vztah. Vše bylo až moc dokonalé...
Když tu se asi po půl roce do tábora Vardenů přihnal vyjednavač, a ohlásil, že král Galbatorix se svým velkým vojskem míří na jejich hlavní tábor, s úmyslem pobít je. Všichni se museli připravit na válku...

"Ne, to ne! Ty do té bitvy nepůjdeš, na to zapomeň! Je to moc nebezpečné, a já tě mám rád!"
"Nemůžeš mi to zakázat! Půjdu tam a budu se bít jako každý jiný, za svobodu a dobro! Ty zapomeň, že tam půjdu bez tebe, Murtaghu!" dohadovala se Nele.
Murtagh k ní přistoupil a položil jí ruce na ramena. "Galbatorix bude v přesile..." "Tím spíš je každý další bojovník dobrý! Mám síly dost, sedm let jsem se neučila nadarmo. A to samé Bëlif. Bude dobrou posilou, stejně jako já."
Murtagh mlčel. Na to už neměl co namítnout, měla pravdu. Políbil jí, a vyšel z Nelenina stanu, ve kterém doteď byli.
Nele vzdychla, připravila si svůj nejoblíbenější meč, a dýky. Sepnula si pevně vlasy kovovou sponou, a převlékla se do hnědé kožené vesty, kožených kalhot a kožených kozaček do sychravého počasí. A dnes docela sichravo bylo. Podzimní mrazík se plazil po okolí, studený severák foukal o 106 a sem tam i sprchlo. Nele byla připravena. Koukla na svého strážce. Bëlif byl ve formě, měl dost nabrané síly, a jen se protahoval. Věděl, co se po něm bude chtít. Aby do posledního dechu chránil svou paní, a její přátele. A on byl odhodlaný to uskutečnit.
Po chvíli spolu s Nele vyšli ven z jejich stanu, a zamířili k hlavnímu stanu, kde našli Eragona a Eledhwena. Murtagh tam nebyl.
Eragon se připravil a nasedl na Safiru. Eledhwen měl jako dopravní prostředek koně. Nele si sama rozhodla, že se bude při bitvě pohybovat po svých. Eragon, Nele i Eledhwen vyrazili. Přidali se k ostatním vzbouřencům, kterých byly takové dva tisíce, a zamířili na bitevní pole. Murtagh stále nikde. Galbatorixovo vojsko se blížilo.
"Nedá se nic dělat, Nele, začneme, a klidně i bez něj," rozhodl Eragon, "Nevím, kde se fláká, on, který pár ranami zabije tucet Urgalů... No, musíme se obejít bez něj!" Eragon byl dosti nervózní, a nepřítomnost jeho nejlepšího přítele mu nijak nepomohla.
Počkal, až budou obě vojska, Vardeni a Urgalové proti sobě v dostatečné vzdálenosti, pronesl pár slov a prudkým mávnutím ruky dal povel vzbouřeneckým vojskům k bití. Galbatorix udělal to samé. Ale ten narozdíl od Eragona nešel do čela svého vojska, aby se statečně bil, a místo toho zůstal až úplně vzádu za svými vojáky. Na svém mocném bílém koni se cítil v bezpečí. Byl moc daleko na dostřel lukostřelců, takže vlastně BYL v bezpečí...

Rozpoutala se válka. Na zemi mezi elfy, vzbouřenci, a vojáky a ve vzduchu mezi temnými a normálními Dračími jezdci.
Nele si prorážela cestu svým mečem, šla s jasným cílem - dostat se až k Galbatorixovi a zabít ho. Konečně pomstít své rodiče. Eledhwen zůstal blíž k táboru, v obranné sektě, která měla zabránit, aby se někdo dostal do tábora k zraněným. Eragon válčil spolu se Safirou ve vzduchu a Murtagh pořád nikde. Bëlif prokousával hrdla Galbovým vojákům, zasekával drápy do temných elfů. Oddaně bojoval a hlídal si Nele. Ta se už blížila k Galbatorixovi. Když se vymotala z houfu bojujících, zalehla do trávy a plazila se. Vyšší tráva jí skryla. Připlazila se k Gablbovu koni zezadu, vyskočila na nohy, a jedním chmatem Galba strhla z koně. Jeho kůň se splašil a utekl neznámo kam. Galbatorix se postavil, a vytáhl svůj meč.
"Jakto, že slečna nebojuje tam, kde má?" řekl sarkasticky a namířil na ní meč.
"A jakto, že velký král se schovává v pozadí?" ušklíbla se Nele a švihla svým mečem, který o chlup minul Galbatorixovu nohu.
Mezi těma dvěma se rozpoutal boj. Galbatorix bojoval neohrabaně, pomalu a jakž takž byl ještě naživu. Nele byla rychlá, obratná a plná touhou po pomstě. Ale když Galbatorixe odzbrojila, a položila mu meč na krk, odněkud se přihnali dva vojáci, kteří jí od něj odtáhli. Galbatorix sbíral síly, a jeho dva vojáci se snažili Nele zabít. Srazili jí k zemi, ale Nele byla mocnější. Jednoho kouzlem odhodila dostatečně daleko a druhého odkopla a následně zabodla. Prudce se postavila, ale to už byl lstvivý, a podrazácký Galbatorix za ní, napřáhl ruku a chystal se jí bodnout do zad. V tu chvíli se ozvalo divoké máchání křídel, rána a následně si Galbatorix, a Nele, která si ho konečně všimla, uvědomili, že přímo vedle nich dopadl plamen. Galbatorixovi to překazilo útok, lekl se a couval od ohně. Nele koukla na oblohu. Ten oheň vyšlehl z nozder Trn, na jehož hřbetě seděl Murtagh.
Když se Trn snesl trochu níž, Murtagh z něj seskočil a Trn na povel letěl zpátky bojovat do chumlu proti Temným jezdcům.
"No konečně!" řekla Nele a koukla vyčítavě na Murtagha. Ten provinile kývl a pohledem se zaměřil na prchajícího Galbatorixe. Spolu s Nele za ním utíkali, když se najednou Murtagh zastavil, a vystřelil šíp. Ten letěl neuvěřitelnou rychlostí, a zastavil se až v zádech Galbatorixe. Galbatorix upadl na zem, ze zad si vyrval šíp, což způsobilo rychlé krvácení, a převalil se na záda. Murtagh k němu přiběhl, za ním v závěsu Nele.
"Murtaghu... Zrádče!" vyprskl Galbatorix.
"To bylo za Tornaka, krutovládče," odsekl mu Murtagh.
"A tohle je za Arnë a Eruvëa, za mé rodiče, kteří se ničím neprovinili!" vykřikla Nele, a probodla mu hruď mečem. Galbatorix udiveně pootevřel ústa, a začal z něj vyprchávat život. Když vydechl naposledy, válka najednou ustala. Galbatorixovo vojáci a jezdci se shromáždili u těla svého krále, a Vardenům přiznali porážku.

Po válce se vše se změnilo. Eragon se stal novým králem Alagaesie, a jeho královnou se stala Arya. Eledhwen byl vůdcem domobrany Alagaesie a Nele s Murtaghem, coby dva Dračí jezdci, žili na venkově.
Vše bylo zase dokonalé, akorát někdo chyběl. Oddaný a statečný Bëlif, který zahynul ve válce. Oslaben ranami a šípem v boku se nestihl vyhnout ostrému meči, který mu jeden voják zabodl do hřbetu. Pro Nele to byla obrovská ztráta, ale její strážce zemřel jako dobrý válečník, stejně jako před sedmi lety její rodiče...
A duše těch, kteří nás milovali, nás taky nikdy neopustí...
P.S. : omlouvám se za tak rychlý, a nerozvinutější konec, ale už to na mě byla moc dlouhá jednorázovka xD

Společná pomsta - 1.část

23. srpna 2008 v 16:50 | Lady Long |  Společná pomsta
Trochu delší jednorázovka, rozdělená z technických důvodů na dvě části (více než 20 000 znaků), pro Aryu-Nele, snad se ti bude líbit...

Osmnáct Galbatorixových vojáků zamířilo zpět do svého sídla s vítězným pokřikem. Splnili rozkaz, vzbouřenci proti jejich králi, laskavá Arnë a šlechetný Eruvëo byli lapeni a zabiti. Jejich statek byl vypálen, a celý jejich pozemek zpustošen.
Sice nenašli jejich děti, ale to se král dozvědět nemusí. S dětmi vzbouřenců se zabývat nemusí, ty pro ně nyní hrozbou nejsou. Se smíchem nakopli své koně do slabin, a roztryskali se k pevnosti Galbatorixe.
Rozhostilo se mrtvé ticho. Najednou nářek. Ostrý, a zoufalý nářek, pláč dítěte. Eledhwen, který byl se svou mladší sestrou do této chvíle schovaný v obilném poli dostatečně vzdáleném od statku Arnë a Eruvëa, s hrůzou hleděl na tu spoušť. Jakmile vojáci zmizeli za strání, svezla se mu jeho mozolnatá dlaň z úst své sestry, kterou celou dobu umlčoval, aby nebyli objeveni. Malá Nele se mohla konečně nadechnout, a dát své emoce najevo. Histericky plakala a rozeběhla se k místu, kde ležela bezvládná těla jejích rodičů, se svým - o dva roky starším - bratrem v patách. Za nimi cupitalo neviditelné mládě rysa. Nele doběhla k tělu své matky a klesla na kolena. Pozorovala bledé tváře své matky a otce, ze kterých už vyprchal život. "Proč?" zeptala se plačtivě, ikdyž věděla, že odpověď nepřijde. Třináctiletá dívka zaboří hlavu do dlaní a zcela se poddá bezmoci.
"Nele, nebreč už. Jsem tu ještě já, tvůj bratr...," obejme jí Eledhwen, který se snaží slzy nepustit ven. Musí teď Nele podržet. A tím, že se poddá svým citům jí akorát podpoří v zoufalství. Eledhwen se zatváří odvážně a odhodlaně. Zadívá se Nele do očí.
"Ale rodiče-jsou... Oni... um-eli..." vyrazí ze sebe mezi vzlyky Nele."Pomstíme je, neboj se..." Teprve patnáctiletý eflský chlapec si nyní předsevzal, že svou sestru dostane do bezpečí, a udělá vše pro to, aby se těm bastardům a Galbatorixovi dopřálo pocitu cítit na svém krku chladnou čepel jeho meče.
Eledhwen a Nele se naposledy podívali na své rodiče, naposledy se rozhlédli po rodném území. Museli vyrazit, jestliže chtěli do večera dojít k Trixefovi, kouzelníkovi jenž bydlel za lesem, který byl rodným přítelem jejich rodiny, a odpůrcem Galbatorixe. On jediný jim pomůže, on něco vymyslí. Toho si byl Eledhwen jist.
Druhý den ráno se Nele probudila na malé lavičce, vystlané modrou peřinkou. Rysík Bëlif, kterého měla na prsou, jí láskyplně olízl tvář a seskočil z lavičky. Rozhlédla se. V
pokoji nikdo nebyl. Zamyslela se. Včera šla asi jen hodinu cesty, a nesla Bëlifa. Pak už nemohla, a tak jí vzal Eled do rukou... Pak nejspíš usnula. To znamená že už jsou určitě u Trifexe! Prudce vstala, a vyšla z pokoje. Na sobě měla své obyčejné, světle modré domácí šaty. Byla jí trochu chladno, ale to nevnímala. Ocitla se na chodbě, a vyšla spolu s malým rysem domovními dvěřmi ven. Stála na známé zahrádce Trifexova domku. Eledhwena uviděla sedět na židli u studny. Koukal do hlubin té modro černé vody, vlasy mu spadaly do obličeje. Tvářil se velice smutně. Po chvíli si však uvědomil Neleninu přítomnost, a zeširoka se usmál.
"Dobré ráno," řekl a vstal. Zamířil k Nele.
"Ahoj..." zněla odpověď. "Kde je Trifex?"
"Když jsem mu v noci všechno řekl, rozhodl se ihned letět na Afrosovi na náš... bývalý statek, aby se o tom hrozném činu přesvědčil na vlastní oči. Pak měl v plánu zamířit do hlavního tábora vzbouřenců, kde by informoval Eragona a spolu s ostatními zařídil rodičům pohřeb."
"Ah-a."
"Do tří hodin by měl být zpátky. Znáš Afrose," usmál se Eledhwen. Nele se rozesmála. Vzpomněla, jak se jednou s Trifexem směla poletět na jeho hipogryfovi Afrosovi. Sotva se na něm udržela, Afros byl rychlý jako vítr, velice hravý, a často vymýšlel samé lumpárny. Když na něm jednou letěla sama, vyklopil jí, ale ještě než spadla na zem jí zase nabral na svůj hřbet. Bylo znatelně vidět, jak se při tom dobře baví.
Zároveň byl ale Afros nesmlouvavý, tvrdohlavý a netrpělivý. Vždy, když se chtěl Trifex zdržet na jednou místě déle než dvě hodiny, už podupával, poskakoval, máchal nervózně křídly a netrpělivě hýkal. A proto ho Trifex často nechával doma, když šel na kouzelnickou dlouhou schůzku, či pomáhat do vzbouřeneckého tábora. Dnes se však potřeboval rychle přemisťovat, a to by ve svých 60 letech sám nezvládl.
"Jídlo a nějaké oblečení máme v domě, Trifex nám tam už vyhradil i společný pokoj. Zatím budeme žít tady," řekl Eledhwen a nasál do plic voňavý přírodní vzduch. "Je tu krásně, samé lesy, meze, louky, jezera, říčky..."
"To ale u nás bylo taky...," řekla posmutněle Nele, a raději zamířila do domku, aby se tam převlékla a najedla. Bëlif za ní oddaně utíkal.
Když v studenějším odpoledni Eledhwen a Nele seděli na dece v trávě Trifexovi zahrádky, najedení, a s teplejším oblečením na sobě, začínali už být ve vyčkávání Trifexe netrpěliví. Zajímalo je, co probírá s ostatními vzbouřenci a jak jsou na tom oni. Co je čeká? Diskutuje se tam o jejich budoucnosti?
Zrovna, když byli už vážně unudění a zaotázkovaní, rozevřely se mraky na obloze a ozvalo se jásavé hýkání hipogryfa. V okamžitku se vynořil skulinou mezi mraky Afros s Trifexem na hřbetě. Afros obkroužil pozemek jeho majitele, a pak se s neuvěřitelnou lehkostí doplachtil na pevnou půdu zahrady. Doklusal k místu, kde seděli sourozenci, vzepjal se a konečně se uklidnil. Nele a Eledhwena znal od malička, a naučil se je tolerovat na "svém" území. Když z něj Trifex seskočil, na pozdrav zahýkal a odhopkal se napít ke studni.
Trifex měl na sobě fialový plášť, a kouzelnický klobouk stejné barvy. Ve jeho očích - které měli též fialový odlesk - radostně se dívajících na dvě děti, se nedalo zapřít znavení a ustaranost. V obličeji byl pobledlý, a kůže byla vrásčitá. Šedivé vousy mu splývali po ramenou a byly sestřihnuté do špičky. Svou kouzelnou holí se opíral o zem.
"Trifexi!" vykřikla Nele a vrhla se mu do náruče. Pevně jí stiskl. byl něco, jako kmotr Eledhwena a Nele, a moc mu na nich záleželo. Stejně jako na zesnulém Eruvëovi a Arnë.
"Dítě..," zamumlal pod vousy a podíval se na oba sourozence.
"Vaši rodiče budou mít pohřeb zítra. A to tam, kde žili spolu s vámi, na půdě teď už vypáleného statku. Vezmu vás tam na Afrosovi, jestli tedy chcete...," odmlčel se a zhluboka se nadechl, "Nicméně u mě doma zůstanete jen týden. Pak se rozdělíte, a půjdete do učení ke zkušeným jezdcům. Ty, Nele, půjdeš cvičit své fyzické a psychické schopnosti do Ellesméry k elfské královně Islanzadí. Ona tě naučí co bude třeba. A ty, Eledhwene, ty odejdeš do hlavního tábora vzbouřenců, k sídlu Eragona. Tam tě budou cvičit jako jezdce a dobrého bojovníka. Dohodli jsme se tak s radou Vardenů. Jsou si jisti, že potomci tak šlechetných a zdatných bojovníků, jacími byli vaši rodiče, budou též dobřími bojovníky a velká posila pro vzbouřence. Až budete dostatečně vycvičeni, samozřejmě... Netvařte se tak vyděšeně, není to tak trvdý výcvik, budete v dobrých rukou."
"A co Bëlif?" pípla nesměle Nele.
"Svého strážce si můžeš vzít s sebou," usmál se Trifex a pohladil po hlavě malého rysa, který se mu mazlivě otíral o plášť, "Jistě ti bude za pár let jak přítelem, tak dobrým pomocníkem."

O týden později ...
Nele naposledy objala svého bratra, a s Bëlifem v náručí nasedla na Afrosův hřbet. Eledhwen spolu s Trifexem seděli na dvou grošovaných koní. Trifex měl podle dohody Eledhwena dostat do tábořiště Dračích jezdců, což bylo dva dny cesty odtud. Nele měla zatím doletět na Afrosovi do Ellesméry, a Afrose vyslat samotného zase domů. Naposledy se rozloučila s Trifexem a svým bratrem, a pobídla Afrose. Ten věděl, kam přesně má letět, roztryskal se po mezi a vzlétl. Rychlým tempem zamířil na západ. Nele se ohlédla a stačila ještě spatřit Trifexe s Eledem, jak na koních míří k severu. Pak Afros vletěl do mlhavého mraku, a Nele je ztratila z očí...

Když k večeru doplachtili do Ellesméry, byli Nele, Afros i Bëlif byli z té cesty pořádně unavení, a vyhladovělí. Afros podle pokynů Trifexe zamířil přímo k paláci Islanzadí. Uviděl ji na převeliké zahradě paláce, a zamířil tam. Jako vždy obkroužil místo přistání, a až pak dosedl na zem. Počkal, až z něj Nele sleze a pak se hluboce poklonil laskavé královně elfů.
"Vítám tě, Nele. Už na tebe čekáme. Jistě pro tebe cesta byla unavující, a pro tvého strážce též. Jen co se postarám o Afrose, odvedu vás do vašeho pokoje, který už máš připravený," řekla Islanzadí a přistoupila k Afrosovi. Něco k němu zašeptala, a zamířila ke stájím. Afros šel za ní. Inslanzadí se vrátila asi po půl hodině.
"Zařídila jsem Trifexovu hipogryfovi dosti potravy, vody a místa na spánek. Zítra ho čeká další dlouhá cesta ke svému pánovi. Musí nabrat síly, " usmála se a chytila Nele za ruku, "Jdeme...," vešli do paláce, prošli chodbami, vystoupali schody a zamířili do jedné z mnoha věžiček, které k paláci patřili. Tam se Islanzadí zastavila a ukázala na pár místností.
"Tady budete s Bëlifem přebývat. Sice jen přes noc, protože výcvik bude náročný, ale i přesto jsem se snažila, aby to tu působilo útulně..."
"Děkuji...," špitla Nele, a prohlédla si malebné pokojíky. Pustila Bëlifa na zem, a nechala ho seznámit se s novým prostředím.
"Snídaně a večeře budede mít vždy připraveny zde. To samé i s oblečením. Vstaneš ve tři hodiny ráno, umyješ se, připravíš a dáš si snídani. Nakrmíš Bëlifa. Pak půjdeš i s ním do velikého sálu, který jsme míjeli cestou sem. Tam už se o tebe postarají. Celý den budede zaneprázdněni. Budeme tě vyučovat sebeobranu, šerm, lukostřelbu, boj se zbraněmi, ale i zacházaní s kouzly. Také jízdu na koni, a na dracích. Nikdo neví, zdali to v budoucnosti nebudeš potřebovat. Tvůj strážce se bude učit rychlosti, mrštnosti, stopování, lovu, boji a kouzelných schopnostem. Oběd si časově nemůžete dovolit, a tak až tě večer poslední učitel zavede do paláce, ty půjdeš to svého pokoje, kde se najíš a zařídíš podle sebe. Rozhodně nikam nechoď sama. Poblíž pobývají i temní elfové, a pár z nich... No, nejsme si jistí, jestli se nepřidali na stranu krále Galbatorixe, a tak by pro tebe mohli být hrozbou. Zkrátka za brány zahrad sama nechoď. Teď tě nechám samotnou, abys si mohla odpočinout... Dobrou noc," domluvila královna a sešla z věže.
Nele s Bëlifem osaměli...

PO SEDMI LETECH...
Dvacetiletá Nele kráčela sebevědomě po cestičce v zahradách paláce královny elfů. Mířila na to nejzasší, nejtišší a nejkrásnější místo v zahradě, na oblíbené místo Islanzadí. Po levém boku jí hrdě kráčel její strážce, dospělý rys Bëlif.
Když Nele prošla zelenou květinovou bránou, podzemním tunelem a vystoupala magické schody, octla se na balkonové zahradě, ohraničenou zlatým zábradlím, se studnou uprostřed. Ve studni byla křišťálová kouzelná voda, dávající život. Islanzadí stála u zábradlí, opírala se o něj svými lokty a pohled upírala do dálky. Vítr si pohrával s jejími dlouhými plavými vlasy. Královna si byla vědoma Neleniny přítomnosti. Otočila se a usmála.
"Má paní...," poklonila se Nele. Bëlif předvedl zvířecí poklonu, a sedl si.
"Nele," usmála se Islanzadí, "Asi vím proč jsi tu. Chceš nás opustit?"
"Královno, já... Výcvikem jsme spolu s Bëlifem prošli, umíme vše, co budeme v životě potřebovat, počínaje jízdou na drakovi a smrtícím kouzlem konče... 7 let jsem tu žila a učila se. Chtěla bych za Eledhwenem, chtěla bych jít za svým bratrem. Neviděli jsme se strašně dlouho... Můžu odejít?"
"Oblíbili jsme si tě, já, i ostatní učitelé tě máme rádi, budeš pro nás srdeční ztráta... Ale nemůžu tě tu držet. Jdi za svým srdcem. Nikdy nezapomínej na duši, ale ani na mysl. Jeden bez druhého nemůže být. Nespoléhej na fyzickou sílu, vše tkví v té psychické. Věř těm, kteří jsou tvými přáteli, a k nepřátelům se chovej s úctou. V boji měj meč svůj jako nástroj, co smrti zamezuje, ne jako nástroj, co k ní pomáhá. Buď věrná svému strážci, a nezapomínej na své elfské instinkty a inteligenci. Buď sbohem..."
Nele vhrkly slzy do očí, a objala Islanzadí. "Spolehněte se. Sbohem..."


Do hlubin...

18. srpna 2008 v 18:11 | Long |  Poezie
Klidná řeka. Nikdo si nevšiml, že spolka člověka.

Nohy se boří
do písku měkkého,
zlatého, jemného -
a voda pohlcuje
mé tělo.

Stůj!
Neumíš plavat!
Utopíš se!

Nohy již zmizeli v Tobě,
chladné a klidné
Vodě.
Jdu odhodlaně dál,
nevšímajíc si pištících vodních dam.

Bojíš se hloubky!
Copak nepamatuješ?!
Zmizíš v hlubinách!

Podivný úsměv se objevil na tváři,
pohled padl na měsíc, který září.
Písek je stále hrubší,
voda stále hlubší...

Otoč se!
Odejdi!
Notak!

Poslední nadechnutí,
poslední pohled na měsíc,
letmé ponoření,
a myšlenek tisíc.

Ne!

Klesám ke dnu,
vybrala jsem si svou cestu,
cestu do hlubin věčných,
hlubin kliduplných.
Prosím...

Jak důležitá je v životě NADĚJE?

18. srpna 2008 v 14:36 | Long |  Úvahy
Naděje... Pro někoho nic moc neznamená, pro většinu znamená celý život. A když pak stratíte naději, co z vás zbyde?
Copak by někdo udělal maturitu, kdyby neměl naději, že ji udělá?
Copak by někdo věřil v Boha, kdyby neměl naději, že existuje?
Copak by někdo přežil ve válce, kdyby neměl naději že se vrátí domů?
Copak by někdo zůstal naživu na nenáviděné planetě, kdyby neměl naději, že se odtud jednou dostane?

Ale někdy se může díky určité situaci stát, že naději stratíme. Může to trvat dlouho, ale s podmínkami k tomu jí stratíme. A co pak?
Co si počne nervózní student zeslabený posměchem spolužáků, který zjistí, že vlastně nemá naději k tomu, aby nějakou maturitu udělal?
Co si počne věřící - unesený jako rukojmí zabijákem - který zjistí, že Bůh mu nepomůže, protože neexistuje?
Co si počne voják, který zjistí, že v kruté a krvavé válce nemá naději přežít?
Co si počne ne-člověk, který zjistí, že nemá naději se už nikdy dostat z této hrozné země?
Když stratíme naději, je smrt už jen formalita...

Sen

2. srpna 2008 v 19:24 | Long |  Úvahy
Sny. Většinou nás ovládnou ve spánku. Mohou být různé; nahánějíc hrůzu, dávajíc víru, brajíc klid...,
Každý má jiný sen - každý má jiný život. Může se vám zdát sen, který představuje vaše nejvytouženější přání, přání, které je jediným světlem v temnotě, jediným záchranným člunem v moři smrti... Sen, obsahující ono SPLNĚNÉ přání, které dá vašemu životu nový, vytoužený směr, přání, které splněním otevře bránu ke svobodě... Ale když se ráno probudíte, zjistíte se slzami v očích, že to byl jen SEN...